Kategorie: Osobnosti a rozhovory

Mám svou fantazii a té dávám prostor. Nehledám nic na internetu, raději na ulici mezi lidmi. Nedívám se moc na televizi. Mám ráda své vlastní příběhy. Ani si nepíši s lidmi e-maily. Mám raději dopisy a poštu, je to přece tak romantické vzít papír, pero, napsat svou rukou a o to srdečněji pár řádků, na obálku napsat adresu, nalepit známku, obálku zalepit a pak ji zanést na poštu. Na poště říct něco milého někomu, kdo sedí za přepážkou, a pak jít domů a těšit se na odpověď. Je to stejně krásně romantické jako rituál s čajem. Ten se dá dělat dvěma způsoby.

„Jak prosté, libozvučné jsou její věty, jaká jadrná čeština z nich mluví. Je to stejná kultivovanost, jaká byla i v jejím projevu hlasovém, v celém držení těla, ve styku s lidmi. Byla vzorem toho nejvyššího, čeho může žena dosáhnout na poli rozumovém a mravním.“ Lépe to snad filozofka Jiřina Popelová nemohla vyjádřit. Mluvila o Betty Karpíškové (14. 6. 1882 až 31. 10. 1942), narozené ve znamení Blíženců.

Narodila se v Ostravě-Vítkovicích. Vyrůstala na sídlišti v části zvané Poruba. V Praze je doma už šestým rokem. O Vánocích jste ji mohli vidět v roli Dorotky v pohádce Anděl Páně. Zahrála si například ve filmu Pánská jízda nebo v seriálech Redakce či Místo v životě. Ti z vás, kteří milují umění naživo, ji znají z prken pražských divadel ABC, Na Jezerce, Rokoko, Divadlo na Vinohradech, Viola aj.

David Beckham se narodil ve znamení Býka 2. 5. 1975 v Londýně. Fotbalu propadl hned od chvíle, kdy byl schopen kopnout do míče. A hned si fotbal ztotožnil s milovaným týmem svého otce: Manchesterem United. Během dětství a dospívání využil každou volnou chvíli k tomu, aby zdokonaloval svou techniku hry. Doufal, že si jeho úsilí někdo všimne a jednoho dne mu zavolá fotbalový agent. Tato rozhodující chvíle přišla, když mu bylo 12 let.

Dominantním rysem znamení Býka, ve kterém Slunce pobývá 21. dubna až 21. května, je síla a energie. Její nadbytek však ve svém důsledku vede k neústupnosti, Býci jdou často „přes mrtvoly“.

Akvarely Anežky Hoškové (*1982) přivádějí až na samý okraj světa, fascinují svými surrealistickými bytostmi v kombinaci s náboženskými i mytologickými symboly, ale také znaky okultismu a drasticky pohádkové fantasie. Od roku 2003 je členkou skupiny A. M. 180 Collective, nezávislého promotérského kolektivu, založeného na principech DIY, jehož hlavní misí je propojování alternativní hudby se současnou výtvarnou scénou.

Když před lety oznámili francouzští potápěči, že našli letadlo, v němž zahynul Antoine de Saint-Exupéry, znovu ožily legendy o jeho životě. Jednou z nich je i legenda o rozporuplném vztahu slavného spisovatele k dívce jménem Consuelo Suncinová.

Neuměl bych žít bez úžasných lidí, které mám kolem sebe. Bez dobrého jídla, bez lásky, i když to zní jako klišé! A nedovedu si představit život bez zraku. Dovedl bych žít bez ruky, bez nohy – ale bez zraku? Zaručeně bych neuměl žít bez přírody, bez přímého kontaktu s ní.

Moje láska už od dětství – hned po umění – byla příroda. Tuto zálibu ve všem, co leze, plave, lítá a roste, mám po tatínkovi. Dědeček byl bankéř, a tak mohl dopřát svým dětem dobré vzdělání. Jako dítě jsem chtěl být zoologem. Znal jsem latinské názvy každého ptáka i každé květiny a něco z toho si pamatuji dodnes.

Skleněné postavy žen s dlouhýma nohama, figury pestrobarevných ptáků či velké abstraktní objekty nebo i celá řada rozličných skleniček. Všechna tato díla nesou podpis – vlastně jak by řekl autor – fukopis významného sklářského výtvarníka Jiřího Šuhájka. Tento rodák z Pardubic absolvoval mimo jiné Royal College of Art v Londýně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Stanislava Libenského.

Skleněné postavy žen s dlouhýma nohama, figury pestrobarevných ptáků či velké abstraktní objekty nebo i celá řada rozličných skleniček. Všechna tato díla nesou podpis – vlastně jak by řekl autor – fukopis významného sklářského výtvarníka Jiřího Šuhájka. Tento rodák z Pardubic absolvoval mimo jiné Royal College of Art v Londýně a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v ateliéru profesora Stanislava Libenského.

Šansoniérka Jana Rychterová zpívá neobyčejně o věcech obyčejných. A člověk jí věří každé slovo. Právem. Písně této mladé ženy s uhrančivým pohledem jsou totiž bez pseudofilozofických blábolů, zato je v nich plno citu, sebeironie a mladé moudrosti, jak říká profesor Milan Jíra ze sdružení Šanson – věc veřejná. Radí je poslouchat velmi pozorně, neboť to je skutečný šanson.

Významní představitelé technické a vědecké inteligence patří či alespoň by měli patřit – vedle inteligence kulturní – vždy k národním pokladům každé země. Možná ani nevíte, které všechny známé i méně známé vynálezy a objevy dali světu lidé, již žili a tvořili nebo se alespoň narodili v českých zemích. Důmysl, vtip, zručnost, neúnavná práce a originální nápady českým lidem nikdy nechyběly, mnohým se podařilo nesmazatelně se zapsat mezi světové velikány svých oborů.

Poprvé jsem viděl obraz od Karla Laštovky u Jirky Kotouče. Portrét se mi zalíbil a já jsem si přál seznámit se s jeho tvůrcem. Později, když jsem viděl skvělou fiktivní podobiznu operní divy Marie Callas, znovu jsem zatoužil poznat autora těchto obrazů osobně.

Rádi vzpomínáme na Vánoce, které jsme prožili ještě za totality. Byly sice skromnější, ale byly víc o vlastních svátcích než teď.

Nevím, proč můj obraz vznikl. Řekl mi, že by mě rád namaloval, ale já to nebral nijak vážně a ani jsem na něho nijak netlačil. Byl jsem člověk mediálně známý a takové on maloval rád. Jednou jsem se k němu vypravil, jen tak, bez zvláštního důvodu. A on zavelel: „Jdeme na to!“ A tak jsme šli. Tedy šel on, protože já ani nemusel změnit polohu.

Karla jsem poznala díky svému manželovi Petrovi, který mi dal k našim prvním Vánocům od něho obrázek. Grafiku, na které je Kristus na kříži. Toužila jsem poznat toho malíře, a tak nás Petr seznámil. Padli jsme si spolu do oka a následovalo mnoho nádherných let přátelství.

Významní představitelé technické a vědecké inteligence patří, či alespoň by měli patřit, vedle inteligence kulturní vždy k národním pokladům každé země. Možná ani nevíte, které všechny známé i méně známé vynálezy a objevy dali světu lidé, kteří žili a tvořili nebo se alespoň narodili v českých zemích. Důmysl, vtip, zručnost, neúnavná práce a originální nápady nikdy nechyběly českým lidem, z nichž se mnohým podařilo nesmazatelně se zapsat mezi světové velikány svých oborů.

Už nevím, kdo nás s Karlem Laštovkou seznámil, ale bylo to někdy v roce 1978. Občas jsme se scházeli a obdivovali se navzájem. Když jsem se rozhodla, že se provdám za Matěje (svého dosavadního manžela, s nímž už jsem oslavila stříbrnou svatbu), zeptala jsem se Karla, zda by mě nenamaloval, abych mohla dát obraz Matějovi jako svatební dar.

Jeden ze svých prvních obrazů nazval Matka Vlasta s morčetem Růženou a je to opravdu jeho maminka, kterou měl moc rád. Namaloval ji na zrcadlo, je to tedy malba na skle. Ale nebyl to žádný zvláštní záměr, to zase neměl na plátno a staré zrcadlo se rozměrově náramně hodilo.

Někdy kolem roku 1976 mě s Karlem Laštovkou seznámila Květa Fialová, kamarádka a kmotra mojí starší dcery. Bydlíme blízko sebe, často se navštěvujeme a samozřejmě jsem jí trochu záviděla krásný obraz od Karla Laštovky, který visel u ní doma. Pojala jsem ideu, že bych se také mohla nechat namalovat a že by takový obraz byl výborným dárkem pro mého manžela k výročí svatby.

Můj manžel si u Karla objednal můj portrét. K tomu nás inspiroval obal desky klavíristky Valentiny Kameníkové, na němž kromě fotografie je i její překrásný portrét od malíře Karla Laštovky.

„Tam, kam jsem chtěl, jsem se vlastně už částečně dostal. Dělám věci, které mě baví,“ říká ředitel festivalu Fresh Film Fest Martin Pošta, který vystudoval školu ekonomického směru a následně Filmovou a televizní fakultu Akademie muzických umění. Nevěnuje se však pouze tomuto festivalu, ale pracuje i na dalších projektech. Jde například o promítání na pražský orloj nebo přehlídku designu a další audiovizuální projekty.

Svým obrazům říkal portrét a také ho nic jiného než portrét nezajímalo, tělo pak dotvořil podle vlastní fantazie. Na mém obraze je moře, protože to byla naše společná láska. Třeba jsme se bavili a on mi řekl, že večer jede do Itálie. Přitom neměl vůbec sbaleno a bylo mu to jedno. 

Vychovatelka v dětském výchovném ústavu 2003–2006, učitelka na gymnázium od 2006, k tomu spolupracuje s neziskovou organizací SIMP, která se zabývá integrací znevýhodněných osob, externě přednáší na VŠ a v přípravných kurzech pro studium VŠ, věnuje se terapeutické metodě „videotrénink interakcí“.