Čím víc mají lidé informací, tím jsou hloupější - Jindřich Ulrich (2. díl)

Josef II. musí být vaše veliká láska. Objevuje se na nesčetném množství vašich prací!
Josefa II. jsem našel právě při hledání Ladových obrázků po antikvariátech. Narážel jsem tehdy na spoustu věcí z 18. století, které Josefem II. vrcholilo. Uchvátilo mne to. Začal jsem sbírat staré Josefovy portréty a posléze jsem přidal i josefínské obrázky novodobých autorů, knihy o Josefovi, předměty, které s ním jakkoli souvisejí… Mám i jeho patenty, a dokonce jeho originální podpis.

Čím vás tak fascinuje?
Asi tím, že mezi Habsburky byl výjimečný. Byl jiný. Chodil mezi lidi a lidé si z něj udělali legendu. Vstoupil i do pohádek a pověstí. Jako určitý mytický prvek ho vnímám i já, takže k němu mám vztah poněkud nekritický, objektivní historické hodnocení není mým úkolem ani touhou. Vytvářím si Josefa II. podle svého. Opečovávám ho jako reklamní značku. Značku jakési idyly, nostalgie.

Chtěl byste žít v 18. století?
To je ošemetná otázka. Byla to asi krásná doba, dokud člověka nezačaly bolet zuby. Ale mít stroj času, podívat bych se tam na chvíli chtěl. Hlavně by mne zajímalo, jak tehdy vypadala Praha. Dnes je Praha tak zastavěná, že to nejkrásnější není pořádně vidět. Vždyť ještě já pamatuji louky kousek od centra, kde jsme trávili čas našeho dětství. Zajímalo by mne, kam vybíhají děti dnes, když je vše zastavěné a Praha je obepnutá řetězem dálnic.

Jak řečeno, vystudoval jste propagační grafiku. Jak se to vlastně přihodilo, že jste se vydal do oblasti vážného umění?
V propagaci jsem musel kreslit věci nicotné. A tak jsem si vždy večer něco namaloval pro radost, pro uvolnění, jen tak pro sebe. Pro mé obrázky se nicméně nadchl výtvarný redaktor Mirek Váša, který v roce 1976 zařídil jejich první výstavu v Československém spisovateli. Díky němu výstavu dokonce zahájil samotný Kamil Lhoták. A přišel nečekaný úspěch. Nikomu jsem těmi tématy ani formátem nelezl do zelí, byl jsem takové exotikum. Všimli si mne zejména nakladatelští redaktoři a nabídli mi ilustrovat knihy pro nakladatelství Albatros a Mladou frontu. A tak jsem se vlastně stal profesionálním výtvarníkem.

Říkáte o sobě vždy, že jste výtvarník, ne umělec. Necítíte se umělcem?
Ani nevím, jestli to, co dělám, je umění. Kunsthistorický výklad ode mne nečekejte. Když slýchám filozofovat mladé výtvarníky v rozhlase, říkám si, že je na výtvarných školách učí asi hlavně mluvit, protože mluví dlouho a složitě. To já neumím, nejsem teoretik.

První, co mě při pohledu na vaše obrázky napadlo, bylo: preciznost.
Jsem trošku pintlich a hračička, to je pravda. Moje malby jsou docela pracné a vysezené u stolu, v poslední době i s lupou. Někteří se mi za to posmívají. Mým oblíbeným tématem jsou například knihovny, v nichž skutečně maluji hřbet každé knihy. Na obrázku nazvaném 23. sál velké knihovny mám 980 svazků a každý hřbet je jiný. Maloval jsem to celé prázdniny. To může někomu přijít jako extrém. Ale myslím si, že všichni kvalitní malíři jsou systematičtí a precizní. Na malování se musíte soustředit, což značí mimo jiné mít čistou hlavu, i když si to mnoho laiků možná nemyslí. Ale když žijete bohémsky, můžete leda polévat barvou metrové plachty - je pravda, že i takových umělců je dost. U jejich „veleděl“ si vždy říkám: škoda plátna, barvy i času. Ale když máte dobrého manažera – a „svého“ kritika –, tak i s tím se dnes prosadíte. Doma v pokoji takové obrazy sice nikdo mít nechce, ale zase je koupí sběratelé jako investici. Strčí je do trezoru a čekají, že za sto let jejich vnukům vynesou jmění. Co ale nepochopím, proč tyto „šmudliky-budliky“ obrazy, kde je toho řemesla nejmíň, musejí být vždy tak obrovské… Nejsem nepřítel moderního umění, ale nesmí to být naschválnosti. Nemohu si pomoci: zdá se mi, že za abstrakci se hodně lidí ve výtvarném umění prostě schovává.

Já chci obrazem zaujmout a potěšit divákovo oko i mysl.

Archiv, časopis Krásná 2011