Betty Karpíšková - V londýnské klinice
„Jak prosté, libozvučné jsou její věty, jaká jadrná čeština z nich mluví. Je to stejná kultivovanost, jaká byla i v jejím projevu hlasovém, v celém držení těla, ve styku s lidmi. Byla vzorem toho nejvyššího, čeho může žena dosáhnout na poli rozumovém a mravním.“ Lépe to snad filozofka Jiřina Popelová nemohla vyjádřit. Mluvila o Betty Karpíškové (14. 6. 1882 až 31. 10. 1942), narozené ve znamení Blíženců.
Debaty o potratech
Proti návrhu na povolení potratů jakožto léku na zmírnění sociální tísně tisíců rodin se ozvala první česká lékařka MUDr. Anna Honzáková. Hájila úctu k ženě: „…zotročilo a ponížilo by ji to v tom, co má v ní býti nejposvátnějšího.“ Ženský list v redakci Marie Majerové jí odpověděl Janem Nerudou: „Život je boj, po světě boj je všude.“ Když příroda zatížila ženu víc než muže, „má žena tedy také větší právo použít proti ní každé zbraně…“.
Život šel dál. V Klimkovicích a okolí, v hornickém kraji, se Jarmila Glazarová setkávala se spoustou nešťastnic. Ve své prvotině Roky v kruhu vylíčila, jak si ztýraná žena nechala pomoci sama, sousedkou nebo osobou, o které se šeptalo, že to dovede. V nejhorším případě se o zákrok pokusila sama. Pak začala muka, která často končila smrtí ženy. Spisovatelka uzavřela: „V drahých sanatoriích přepychové a líné ženy odbývají si trapnou záležitost v obláčku rajského plynu.“ Tomuto běžnému názoru oponovali nejen lékaři a statistiky, ale také katolický list pro ženy, pro redaktorku Karpíškovou jinak nepřijatelný: „Pravdou však jest, že mužové vyšších společenských vrstev bývají ke svým manželkám mnohem šetrnější nežli brutální, ač snad jinak dobří muži z lidu.“ O tom věděl své MUDr. Karel Steinbach. Osvětové přednášky po venkově odlehčoval větou, že nejchytřejší dítě bývá až to třetí. „Jednou, když jsem to zase tvrdil, myslím, že to bylo v Pardubicích, vstane jedna žena a povídá, že mi děkuje za tu informaci, a že si tedy od těch prvních dvou dá pomoct a počká si až na to třetí.“ Novelizace zákona neprošla, ale počet narozených dětí se přesto rok od roku snižoval. Na průměr před první světovou válkou dosahovalo jakž takž Slovensko a Zakarpatská Ukrajina.
V londýnské klinice
Americká sociální pracovnice Margareta Sangerová v té době vyrukovala s originálními myšlenkami; některé byly scestné, jiné mluvily Betty Karpíškové z duše: „Podstatnou úlohou dobrovolného mateřství je, aby si nalezlo samo pro sebe vhodného manžela, čas porodů samo určovalo a počet dětí přesně vymezilo. Osvobozená žena od příliš četných porodů nalezne potřebný čas, aby rozvinula své schopnosti.“
Evropská věda pilně bádala a kdesi v mlze probleskovalo dvacet osm kuliček velikosti čočky a barvy hrášku, prvních antikoncepčních pilulek. Zatím se Betty Karpíšková, rozumná to žena, smířila s naukou Anny Honzákové: „Cesta k nápravě je zcela jiná: je to umravňování, uvědomování, poučování lidu.“
V roce 1930 Ženské noviny popisovaly kliniku v Londýně, jednu z prvních v Evropě, inspirovanou filozofií Margarety Sangerové. Byla otevřena v typické anglické dělnické čtvrti s nekonečnými řadami jednopatrových domků. V prachu ulice si hrály děti, podvyživené a ušmudlané. „Není toto pravé místo na kliniku pro kontrolu porodů,“ ptala se průvodkyně své návštěvnice. Obě se dívaly do očí matek, ty uhýbaly pohledem. V úzkosti čekaly na vyšetření, na předepsání ochranných prostředků, dnes se jim říká bariérová antikoncepce, a na lékařův výklad. Sestra jim ukázala, co a jak.
Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Wikipedie
