Duševní výkřiky Zuzany Kajnarové

Narodila se v Ostravě-Vítkovicích. Vyrůstala na sídlišti v části zvané Poruba. V Praze je doma už šestým rokem. O Vánocích jste ji mohli vidět v roli Dorotky v pohádce Anděl Páně. Zahrála si například ve filmu Pánská jízda nebo v seriálech Redakce či Místo v životě. Ti z vás, kteří milují umění naživo, ji znají z prken pražských divadel ABC, Na Jezerce, Rokoko, Divadlo na Vinohradech, Viola aj.

Sklony k herectví se u ní projevovaly již odmalička. „Mám jednu fotku, kde sedí ‚spruzená‘ celá naše rodina, taťka, mamka i o čtyři roky starší brácha. Byli jsme tehdy všichni nemocní. A já coby šestiletá, jim naprosto šťastná hraji loutkové divadlo.“ Do „dramaťáku“ začala Zuzana chodit už ve druhé třídě a v patnácti ho vyměnila za soukromé herecké studio Mileny Asmanové. Až do maturity na gymnáziu si ale stoprocentě jistá tím, že se chce vydat na hereckou dráhu, nebyla.

„Herečka jsem asi po babičce z máminy strany, která dodnes učí hře na klavír. Ale i z tátovy strany jsme měli v rodině herce, jmenoval se Valtr Řehoř a byl v angažmá v Uherském Hradišti. Mezi mé vzdálenější příbuzné patří i básník Josef Kainar.“ Zuzanino příjmení se ale píše s „j“, neboť na matrice bylo jméno během let přepsáno. I Zuzana kdysi napsala ve svém pubertálním věku pár básniček a říká o nich, že to byly takové její duševní výkřiky.

„Naši jsou inženýři, ale mě spíš baví humanitní směry. Naštěstí se zkoušky na DAMU dělají dříve, a já si proto nemusela podávat přihlášku na nějakou jinou školu. Vyhrála by zřejmě historie nebo sociologie.“ Zuzana dělala zároveň i zkoušky na JAMU, a protože mezitím zabodovala jako jedna z deseti mezi třemi sty uchazeči na pražské DAMU, rozhodla se pro ni. „Řekla jsem si, že to zkusím a buď to vyjde, nebo ne. Neměla jsem v tu chvíli pocit, že by to měla být má jediná životní cesta, po které bych se chtěla vydat. Pamatuji si, že jsem si tenkrát před mámou zapálila první cigaretu.“ Což se Zuzaně coby filmové herečce bude jistě jednou hodit.

V sedmnácti se chtějí dívky stát herečkami buď pro slávu, nebo proto, že je divadlo doopravdy bere. „Mě ta práce strašně baví. Je zajímavá, nestereotypní, kontaktní, neopakující se. To, že s ní může být spojen úspěch, je kritérium, jež se nedá odmyslet.“

Zuzanu baví všechny možnosti, které herecká práce nabízí, ať už je to divadlo, film nebo dabing, rozhlas, muzikál. Odmítá tvrzení, že čím více osudů a postav herec vstřebává, tím více ztrácí spojení se sebou samým, ale přiznává, že někdy vědomě zkouší žít své role v civilním životě. „Když hraji drzou holku, tak si třeba zkusím chovat se drzeji… Nemyslím si, že bych to já nebo jiní herci dělali nevědomě, ale pokud to tak je, tak tedy potěš pánbůh.“ Někdy má člověk hodně práce je unavený a stěžuje si, že nemá čas a někdy nemá do čeho rýpnout a je nešťastný a pro hereckou branži to platí dvojnásob. „To víte, že jsou dny, kdy si říkám: Sakra, proč nemůžu jet na Velikonoce někam ven? Proč nemám jediný volný víkend za půl roku? Ale nestěžuji si, je to má volba.“

Když náhodou nějaký volný čas vybyde, ráda ho tráví v přírodě. Nejraději v Beskydech, kde mají její rodiče chalupu. Také ho věnuje sladkému dřevu – učí se hrát na kytaru. A když je v Praze? „Zrovna teď si potřebuji jít koupit červené spodní prádlo do připravované divadelní premiéry v Rokoku, jmenuje se Hra vášní.“ Sama pro sebe by si ho ale nekoupila. Když se ptám, zda má v zásuvce bombarďáky, jako měla Renée Zellweger ve filmu Deník Bridget Jonesové, odpovídá: „Samozřejmě, ty má asi každá holka. Jsou chvíle, kdy člověk nikam nejde, a tak přijdou na řadu ty pohodlné, nedělní, bavlněné kalhotky…“

Zuzana se narodila ve znamení Blíženců a o těch se říká, že v případě žen obsahují kvarteto nátur v jedné. „Já jich v sobě mám asi tisíc.“ Zuzana je hodně senzitivní, co se týče počasí. Když je teplo a slunečno, je plná energie, s horšícím se počasím se rapidně mění i její nálada.

Zuzana má už šest let řidičský průkaz. 17. června oslaví narozeniny a jako dárek si k nim nadělila své první auto. „Bude mi pětadvacet, možná vymyslím oslavu na nějaké zahrádce, kam pozvu přátele. Jako ideální si představuji, že bych všechny sezvala na naši chalupu v Beskydech, koupila dvě bečky piva, selátko…“ Jenže kde na to vzít čas?

„Někteří z mých ostravských přátel si mohou myslet, že jsem se na ně vybodla. Ale není to tak. Tím, že jsem v Praze a mám spoustu práce, nemám moc šancí je vídat.“ Na založení rodiny si ale čas určitě udělá. Až potká toho pravého… Ze stejného oboru? „S jinými muži se totiž ani nemám šanci moc potkat. Kdybych je měla opatřit ‚stopkou‘ asi bych zůstala sama.“ Díky tomu, že se Zuzana objevila v několika filmech a seriálech, ji lidé poznávají, ale většinou hned nevědí, kam ji zařadit. „Byla jsem u Berounky, přišel za mnou týpek a říká: ‚Ty jsi hrála volejbal v Rakovníku, že jo?‘ A já na to: ‚Já moc volejbal nehraju.‘ A on: ‚Ale jo. Já si tě pamatuju fakt určitě z volejbalu.‘“ Někdy se jí nechce přiznávat, že je herečka… „Ale když ten dotyčný není nepříjemný a příliš nevyzvídá, většinou mi to nevadí.“

V současnosti Zuzana natáčí třetí sérii seriálu Místo v životě a zkouší Shakespearovu Bouři. „Ráda bych vás pozvala na Hru vášní do Rokoka, kde v režii Lídy Engelové hraji s Otakarem Brouskem ml., Oldřichem Víznerem, Danou Syslovou, Danou Batulkovou a Vlastou Žehrovou.“

Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Unsplash, Pixabay