Kašpar, Carmen a Tulikráska

„Tulikráska je povinná školní četba a umím si představit, že mnoha děvčatům už leze krkem. Od roku 1987, kdy vyšla, vzniklo na uměleckých školách minimálně dvě stě voicebandů, holky s tím jezdívaly po soutěžích. Vždycky to ale dělaly strašně pietně. Jiří Vyšohlíd s Jakubem Kroftou a Zorkou Vondráčkovou se s tím naopak vůbec nepárali, nic mi neřekli, což bylo jedině dobře, a básničky roztrhali na kusy, vzali si z toho, co potřebovali. Myslím, že jen takový nepietní vztah k textu má smysl,“ říká pětapadesátiletý autor.

Kdy jste se dozvěděl, že takto s Tulikráskou nakládají?

Až tři měsíce po premiéře, nemohli mě sehnat, byl jsem mimo republiku. Pak se mi ozvala Dilia, já volal Zorce a ta mě pozvala na večerní představení. Přijel jsem, na začátku jsem se nadechl a za padesát minut vydechl. Jakub totiž inscenuje své věci tak trochu v rytmu kultovního filmu Lola běží o život. Alenka má neuvěřitelné tempo, je to skvělé představení. Vůbec jsem neposlouchal, jak někdo reprodukuje moje staré ošoupané básničky. Teprve potom jsem zjistil, kam si co přidali, z čeho vzali třetinu, co dopsali. Mám Alenku rád a myslím, že se povedla právě proto, že se na mě vykašlali.

To by mohlo nějakého autora naštvat.

Mě to neštve, já z toho mám radost. Proč by mělo někoho štvát, když se popularizuje jeho práce? Leda že by to byl hlupák.

Takže jste poprvé slyšel své básničky v rapu a bigbítu?

Jistě. Vždycky šlo o klasickou recitaci z lidušek, sborovou recitaci. Tulikráska. Povinnost. Holky, jdeme do toho! Nikdy předtím to nikdo s takovou muzikou neudělal. Já nemůžu za to, že je to v čítankách a že se to všude recituje a že to spoustu holek nudí. Jediná současná Tulikráska, která má podle mne smysl, je ta, jak ji vzal do ruky Jiří Vyšohlíd.

Lze popsat to, čím jste se svou sbírkou tehdy tak trefil do dívčího vnímání a traumat?

To je prosté. Ta knížka vznikala od tří let mé dcery, tedy od roku 1972 a vyšla až za patnáct let. Jak rostla, psal jsem jí básničky, a pořád to nestálo za nic. Pak jsem se s její matkou rozvedl a nastala klasická krize. Vzal jsem si jinou ženu a začalo drama, které každý prožívá jinak, ale já to nesl velmi těžce. Teprve tohle odstartovalo na začátku 80. let dialog s mou dceru, tehdy už téměř dospělou. Asi mám určitý talent pro empatii, pro schopnost vcítit se do pozice holky v pubertálním věku. Bez rozvodu a bez jejího – naštěstí dočasného – vzteku na mě by to ale určitě nevyšlo. Neměl bych motiv jí tímto způsobem vzkázat: Promiň. První básničky byly naprosto banální, nikdo je nechtěl, definitivní verzi jsem pak napsal za měsíc.

Píšete poezii i dnes?

Vážnou už ne, spíše písňové texty. Napsal jsem něco pro dvě alba Luboše Pospíšila a teď chystám s Pavlem Šrutem texty pro kytaristu Bohouše Zatloukala, Lubošova spoluhráče a člena Hudby Praha, který chce vydat svou první samostatnou desku. Nespěcháme, nejsme na ničem závislí, když pánbůh dá, vyjde nejdřív letos o Vánocích.

Jaká bude vaše Carmen?

Když jsem poprvé přijel na Alenku, po představení jsme s Jakubem Kroftou a s dalšími aktéry šli do hospody. Byl jsem opravdu šťastný a dojatý, a to už nejsem nejmladší, všem jsem kupoval panáky a děkoval. Jakub mi ale řekl: To si myslíš, že už jsi tady skončil? Že je to tvoje poslední práce pro Drak? Nevěděl jsem, co na to říct, a on mi navrhl: Chci, abys pro mě udělal operu! Jakou proboha, já na to. Carmen! Tak jsme si plácli. Od té doby uplynul rok a Carmen je z devadesáti procent hotová. V březnu má Marek Zákostelecký dělat scénu, v srpnu se začíná zkoušet, předpremiéra má být v prosinci, oficiální premiéra v červnu příštího roku při evropském divadelním festivalu v Hradci Králové.

Bude to opravdu klasická opera?

Zatím tomu říkáme jam session, má se to jmenovat Taky Carmen. Bude to variace na George Bizeta. Pokud jde o muziku, jsme velice pietní, není tam nic, co by nebylo Bizetovo, ať už motivicky nebo v celých áriích. Jiří Vyšohlíd bude Bizeta zřejmě transponovat pro malý divadelní orchestr, měl by tam být i rap a hip-hop. Sám jsem už za polovinou textu, který bude celý ve verších. Postavy budou mluvit dnešním jazykem, vystupuje tam Carmen, Michala – u Bizeta Micaela, Josef – v originále Don José. Toreador se u nás jmenuje Hrdina. Odehrává se to na dnešním sídlišti, je to současný příběh lásky, žárlivosti a smrti. Dějový oblouk původního libreta jsme zachovali, víc vám zatím prozradit nemůžu.

Spolupracoval jste i s jinými divadly?

Ano, ale nechci o tom mluvit. Navíc už nikdy s žádným jiným divadlem než s Drakem, tedy pokud mě nevyhodí, spolupracovat nechci. Nemám už nervy na to se někde jinde etablovat. Mám je rád, jsou to profesionálové, improvizují, dělají věci na poslední chvíli, což je dobře. Mám rád, když po mně někdo chce tohle přepsat, tamto dopsat – do zítra. Líbí se mi i „dřevěná nicotnost“ Draku, ten barák mi připomíná hasičárnu. I samotný Hradec má pro mě nějakou velmi optimální karmu, snad to bude jeho skvostnou architekturou. Jsem tam šťastný. 

Jan Kašpar se narodil ve znamení Býka (9. května 1950), většinu života pracoval jako novinář, nyní působí jako učitel a redaktor odborných publikací na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

Archiv, časopis Krásná 2006, Fotografie: Unsplash