Lucie Bílá: Do postele chodím jako do kina (2. díl)

Která z etap vašeho dosavadního života byla tou nejkrásnější?

Naprosto bezkonkurenční bylo pro mě těhotenství a narození mého syna Filipa. Bylo to nádherné, pohádkové, neskutečné a opravdu krásné období.

V čem je z vašeho pohledu krásné jeho dětství a dospívání?

Má to štěstí, že má vedle sebe babičku a dědu, kteří ho vedou stejným směrem, jako vedli mě. Je to o selském rozumu, o skromnosti a pokoře k okolí, což není v této době až takovou samozřejmostí. Děti jsou dnes vedeny k sebestřednosti a k povrchnějším věcem, než tomu bylo dříve. Snažila jsem se, aby Filip měl čas na svůj dětský svět a ten můj ho nijak neovlivňoval, ale už mu bude čtrnáct let a začíná ho všechen ten zmatek zajímat. Nejvíc mě překvapil čtyřstránkovým rozhovorem v jednom deníku, který vyšel o Vánocích. Sám si domluvil rozhovor i focení a já po přečtení musela uznat, že už nemám doma dítě.

V čem všem bylo kouzelné vaše vlastní dětství?

Pocházím z malé vesničky, kde se všichni na ulicích zdraví, kde děti sousedkám říkají „této“, kde můžete jít do vedlejšího domu s klidem pro vajíčka, cibuli či sůl, když vám při vaření chybí. Kde k sobě děti i dospělí mají nějak blíž, kde se člověk nikdy necítí sám. Je to vesnice obklopená stromy v dolíku, kde není vidět okolní svět, kde je dětské hřiště a koupaliště a jezdí tam letní kino, kde si lidi nejsou lhostejní a pomáhají si. Mám v té vesničce tak hluboko zapuštěné kořeny, že by mne odtud nedostal nikdo ani párem volů. Pro člověka je nesmírně důležité, aby věděl, kam patří, kde je jeho místo, a to já se svým bratrem díky našim rodičům mám. Každému bych takové dětství přála.

Každá žena má slabost pro krásné věci, které z nich vás potěší nejvíce?

Mám ráda staré šperky – takové ty s pohádkou, kterou při pohledu na ně musíte číst mezi řádky. Mám ráda pohled ze svého domu, ten na malou kapličku a stromy kolem ní. Mám ráda i ptáky, co na nich sedí a ráno zpívají tak krásně, že se usmívám a ani o tom nevím. Mám ráda svoji sbírku kominíků, knoflíků, starých medvědů a panenek a vlastně celou svoji šatnu, která je plná pokladů, šatů, kabelek, šperků a obrázků Boženy Němcové a Emy Destinnové. A taky mám ráda všechny svoje kytky, které mám v domě v květináčích a s kterými se zdravím každé ráno, hned jak otevřu oči.

Kterou neživou věc z těch, co máte doma, považujete za nejkrásnější?

Je to můj medvídek Péťa, kterého mám už od osmi let, ale ten je určitě živý.

Co umí zpříjemnit váš život?

Miluji své rituály. Každý den si zapaluji svíčky, mám na ně různé solné lampy, skleněné mističky a nebo třeba nádherného anděla, který svíčku drží v rukou, a když se zapálí, má osvícený obličej tak, že se na něj strašně ráda dívám. Stejně tak si celou zimu zapaluji oheň v krbu. Vůně ohně i oheň samotný dělá z domu krásný pocit domova.

O čem přemýšlíte, když jdete spát?

Myslím na to, co jsem udělala špatně a co bych mohla udělat zítra lépe. Každý den totiž člověk začíná a já jsem zvyklá být na sebe přísná.

Jaké míváte sny?

Krásné, živé, barevné a někdy až děsivě opravdické. Chodím do postele jako do kina.

Pamatujete si je ráno po procitnutí?

Dostala jsem od kamarádky velký snář a začala v něm každé ráno listovat dřív, než se mi sny vypaří z hlavy. Jeden příklad za všechny: před premiérou Carmen jsem měla sny plné veverek. Bylo jich tolik, že jsem hned ráno se strachem listovala. Nikdy se mi nic podobného nezdálo. Navíc to nemohla být ani žádná asociace z reálného života. Pak jsem se uklidnila, veverky totiž znamenají úspěch a je pravda že premiéra Carmen byla jedna z nej-, co jsem kdy zažila. Ta opravdovost mých snů mě začala zajímat.

Jak vypadá vaše snové ráno?

Vytáhnu žaluzie, aby byly kytičky hned při rozednění na světle. Protože vstávám každý den v šest, a to je ještě tma, tak rozsvítím kolem domu všechna světla. Připravím Filipovi snídani a jdu ho probudit, tak jako babička Barunku. Jen tak, jemným poklepáním na čelo. Když to nevyjde, musím trochu přitvrdit, ale jsem na něj tolerantní, protože vím, jak těžko se chlapům vstává. Když odejde do školy, sednu si k počítači, přečtu si v novinách, s kým zrovna chodím a jakou mám, chudák, životní krizi. Pak si jdu s úsměvem a pobavená zacvičit a poté do koupelny, kde ze všeho nejdřív zapálím svíčky.

I z těch nejkrásnějších splněných snů se časem stává rutina. Říkáte si někdy, že byste raději byla úplně někým jiným a něčím jiným, než jste?

Nikdy mne nenapadlo, za celých třiadvacet let, že bych chtěla jít jinudy. Já jsem se pro tohle povolání nerozhodla, já se pro něj narodila.

Čím jste vlastně chtěla být jako malá holka?

Nejdřív kosmonautem, pak detektivem a pak jsem zatoužila dělat to, co mi už od dětství šlo, a to jsou ruční práce. Vyučila jsem se krejčovou. Zpěvačka mě ani ve snu nenapadla. Na to jsem stála příliš pevně na zemi. Ale i kdybych v životě před hudbou kličkovala jako zajíc, stejně bych u toho skončila.

Které z vašich holčičích snů zůstaly ještě v krabičce s nápisem „nesplněné“?

Vlastně ani nevím. Přála jsem si dlouhé vlasy, ty mám. Přála jsem si koupit tátovi auto, postavit rodičům dům, mít syna, být tou, která, když někam vejde, cítí se jako Popelka, když přijde na bál. Všechno se mi vyplnilo, ale mám spoustu už dospělých snů a ty se chvála bohu neplní tak rychle. Neměla bych pak za čím jít, na co se těšit.

Slovo těšit má v sobě i slovo – utěšit. Kdo to dokáže, když nemáte právě svou chvilku?

To umí jen můj syn, rodiče, bratr, kamarádka a snad se najde jednou i nějaký rytíř, který se to cestou naučí a časem nezapomene.

Mé původní otázky vás nepotěšily. Udělala vám radost alespoň některá z těchto?

Ani nevíte, jak jsem vám za ně vděčná. Moc mě bavilo na ně odpovídat. Děkuji za krásné ráno.

Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Časopis Krásná, Pixabay