Lucie Bílá: Do postele chodím jako do kina (1. díl)
Za chvíli budete číst už druhý „rozhovor“ s Lucií Bílou, který jsem s ní udělal pro tento časopis. Bohužel neměla čas se sejít a požádala mě znovu o otázky přes e-mail. Nepomohlo ani mé naléhání, že rozhovor je verbální kontakt dvou lidí a otázky na papíře pouze mrtvé anketní dotazy.
Nakonec jsem jí je ale poslal a záhy dostal odpověď: „Vaše otázky jsou stejné, jako mi dávají i v bulvárních plátcích. Prosím, ptejte se mě na jiné věci. Jako čtenářka bych chtěla ve vašem časopise číst o tom, co má dotazovaná osobnost ráda, na co myslí, když jde spát, jaké má sny nebo čím chtěla být jako dítě. Prosím, pomozte mi a zeptejte se mě znovu na to, na co už jsem neodpovídala stokrát. Zeptejte se mne na to, co vás opravdu zajímá. Toužím po krásných otázkách.“ Tady tedy jsou!
Na obrazovkách TV Prima se čerstvě rozjel nový pořad Nahá jsi krásná (v roce 2009, pozn. red.), který má za cíl zvedat ženám sebevědomí. Trpěla jste někdy jeho ztrátou?
Mít sám sebe rád je umění. Chápu chyby ostatních a umím odpustit svému okolí snad cokoli, ale sobě nic. Bože, jaký já mám na sebe někdy vztek. Jak se někdy nerada dívám do zrcadla. Považuji to ale za normální přístup soudného člověka sám k sobě. Učím se nebýt tak sebekritická opravdu v jednom kuse.
Dokážete sama sobě soukromě říci, třeba právě před tím zrcadlem: „Jsi krásná.“?
Říct si: „Je mi dobře“ umím a to celkem často, ale lhala bych, kdybych nepřiznala, že se někdy opravdu cítím jako princezna z pohádky, a to když jsem krásně nalíčená, načesaná, v nádherných šatech. V takovou chvíli jsem šťastná za své povolání a také vděčná za to, že se my holky můžeme beztrestně dokreslovat.
Co se někomu zdá krásné, může jinému přijít nehezké.
Máte pravdu, že krásu každý člověk vidí v něčem jiném. Pro mě je krásný člověk tehdy, má-li vnitřní kouzlo, je-li osobitý. Krásné oči nejsou pro mne ty s neodolatelnou barvou, ale s neodolatelným výrazem. Krásný hlas není ten, co je čistý, vysoký či hluboký, ale ten, z kterého mrazí v zádech, protože není prázdný. Mám ráda nedokonalosti, nepravidelnosti v čemkoli. Dokonalost studí.
Mladým lidem přijdou krásné věci, ve kterých jejich rodiče krásu nespatřují. Snažíte se to svému synovi rozmluvit, nebo ho neovlivňujete?
Nechávám mu prostor pro vlastní vývoj. Zkušenost je nesdělitelná, a zatímco on má rád jen místa civilizací všelijak zkroucená, já vím, že jednou bude tíhnout k přírodě, ale to se musí nejdřív vším nasytit a pak k tomu dojde sám. Stejně tak vnímá povrchně krásu, ale má na to jako dítě nárok.
Pamatujete si na něco, co vám v mládí přišlo krásné, a dnes už to vidíte úplně jinak?
Měla jsem vždycky pocit, že jsou všichni kolem chytřejší, krásnější a důležitější než já. To už mám maličko přehodnocené. Ale v čem jsem se opravdu jako dítě nespletla, je, že mám tu nejúžasnější a nejkrásnější maminku na světě. Jsem jí za tolik věcí vděčná a obdivuji ji tak jako málo koho ve svém životě. Dvacet let pracovala v domově důchodců a starala se o babičky a dědy. Nezažila jsem den, kdy by měla špatnou náladu, kdy by nebyla připravena vyslechnout mě, pohladit, udělat dobré jídlo a pak při mém odchodu mávat za oknem s odhrnutou záclonou. Neznám nikoho tak laskavého a oddaného své rodině a nám dětem.
Žijeme ve světě barevných obrazovek a displejů, ale jako by barvy života s příchodem těch digitálních bledly. Máte podobný pocit?
Já neberu některé věci příliš vážně, nezabývám se jimi, nenechávám se jimi okouzlit ani manipulovat. Mám svou fantazii a té dávám prostor. Nehledám nic na internetu, raději na ulici mezi lidmi. Nedívám se moc na televizi. Mám ráda své vlastní příběhy. Ani si nepíši s lidmi e-maily. Mám raději dopisy a poštu, je to přece tak romantické vzít papír, pero, napsat svou rukou a o to srdečněji pár řádků, na obálku napsat adresu, nalepit známku, obálku zalepit a pak ji zanést na poštu. Na poště říct něco milého někomu, kdo sedí za přepážkou, a pak jít domů a těšit se na odpověď. Je to stejně krásně romantické jako rituál s čajem. Ten se dá dělat dvěma způsoby. Můžete si vzít rychlovarnou konvici, zalít si hrnek s pytlíkem čaje a vypít ho během nějaké činnosti, že si toho pomalu ani nevšimnete. Nebo si můžete koupit krásnou čajovou konývku, pod ni čajový podnos, na něj si předem připravit čajové bonbony, hrudky tmavého cukru a med. Vybrat si nějaký čaj, který máte rád, sednout si ke stolu s krásným prostíráním, zapálit svíčku a pak si ho vychutnávat třeba půl hodiny tak, jak si to čaj zaslouží. Tím vším chci jen říct, že mě barvy televize nedostanou. Miluji barvy života.
Když o něčem řeknete, že je to krásné, označuje to slůvko opravdu vrchol vaší stupnice hodnocení?
Čeština je krásně barevný jazyk. Příliš často se na můj vkus používá slovo „úžasný“, ale nemůžu to mít nikomu za zlé, protože i já mám svá oblíbená slova. Slovo krásný se mi líbí stejně tak jako nádherný, pohádkový, neskutečný, ale pokaždé to může znamenat něco jiného, tak jako slovo láska, to se dá použít na sto způsobů.
Spřádáme představy o krásném životě, které se mnohokrát nevyplní. Řeknete si v takovou chvíli, že už to nikdy tak krásné nebude, nebo věříte v ještě krásnější zážitky?
V jednom dokumentu o seniorech se ptali jedné krásné babičky: „A nechtěla byste být zase mladá?“ A ona jim na to nádherně odpověděla: „Proč? Vždyť já už jsem mladá byla.“ Pán Bůh nám udělal oči vepředu, protože chtěl, abychom se dívali dopředu. To, co bylo, je krásné, ale já se teď těším na to krásné, co přinese zítřek. Ještě nikdy jsem neměla pocit, že krásou dnešního dne jsem si limit krásy vyčerpala, to by mě pak už nic netěšilo.
Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Časopis Krásná, Pixabay
