Martin Němec: umělec mnoha tváří (1. díl)

Právě to možná způsobuje, že jeho povaha i zájmy mají více vrstev. „Neumím si ani vybrat profesi, což zvládne většina lidí po maturitě,“ říká s nadsázkou zakladatel známé skupiny Precedens, pro kterou objevil zpěvačku Báru Basikovou. V současné době koncertuje Němec s další svou skupinou Lili Marlene, píše knížky, fejetony a maluje.

Jste z výtvarnické rodiny. Bylo jasné, že budete malovat i vy?

Pro mě to bylo naprosto jednoznačné, otec byl malíř a restaurátor, maminka textilní výtvarnice. Vyrůstal jsem v uměleckém prostředí, obklopen obrazy a monografiemi malířů. Ani mě nenapadlo, že bych mohl dělat něco jiného. Svůj první olej jsem namaloval v pěti letech… Byl jsem dokonale předurčen k profesi malíře. Takže bylo jedině logické, že jsem vystudoval nejprve střední uměleckoprůmyslovou školu a pak Akademii výtvarných umění.

Nepřemýšlel jste tedy o jiném povolání?

Vždy jsem měl i jiné zájmy, ale považoval jsem je spíš za koníčky. Na odborných školách jsem navíc měl štěstí na učitele. Na střední škole to byl pan profesor Václav Bláha, který rozeznal můj talent na volnou tvorbu a místo obligátního politického plakátu prosadil při mém absolutoriu ilustrace k Čapkovi. On sám byl jedním z nejvýraznějších knižních grafiků zejména v šedesátých letech. Na vysoké jsem se zase dostal do ateliéru profesora Jana Smetany, kde vládla i za té totalitní šedi velmi tolerantní, demokratická a tvůrčí atmosféra. Profesor Smetana byl členem Skupiny 42, která po válce tíhla k avantgardě a modernismu. I v době normalizace maloval abstraktní obrazy, přátelil se s Bohumilem Hrabalem… Byl to velmi vzdělaný pán. Naše excesy toleroval s moudrou shovívavostí.

To jste měl štěstí…

No jo, ale ona to zase taková idyla nebyla. Člověk si přece musí zkomplikovat život sám, jinak by to bylo nebezpečně jednoduché. Už na střední škole jsem s určitou fascinací objevil svět rockové muziky. Říká se, že na výtvarné škole každý kluk založí rockovou kapelu, ale zatímco mým spolužákům to vydrželo sotva do maturity, mě bigbít neopustil dodnes. Během studia na akademii jsem s Janem Saharou Hedlem založil Precedens, přes kamaráda jsem se seznámil s Bárou Basikovou a bylo tak říkajíc vymalováno. V mém případě možná spíš na dlouhou dobu domalováno. Kapela se k našemu úžasu rychle zprofesionalizovala, začali jsme vydávat desky, které jsem i produkoval, a ke štětcům jsem se dostal jen sporadicky. Výhodou mé původní profese bylo to, že jsem navrhoval obaly desek, plakáty a pódiovou prezentaci.

Nevytlačil váš zájem o hudbu malování?

Jednoznačně. Z koníčka se stal kůň a z malíře muzikant. Když máte bezprostřední kladnou odezvu publika, je těžké se dané věci nevěnovat naplno. Zvlášť když je člověk mladý, tak pociťuje silnou potřebu komunikace nebo řekněme spíš bezprostřední odezvu, reakci na to, co dělá. A hlavně jsme věřili, že děláme něco podstatného. Rock je ideální platformou pro sdělování názorů. A to nemluvím o předávání energie z pódia do publika a nazpět. Malování ale chce celého umělce, ne jen kousek – návraty pak bývají bolestné. O dost později jsem si navíc zkomplikoval život další profesí, a to je psaní scénářů a knížek. Nějak jsem se nikdy nedokázal zcela rozhodnout, čím v životě vlastně budu. Asi jsem nikdy úplně nedospěl.

Prolíná se ztvárnění vašich myšlenek v různých formách?

Tomuto prolínání jsem se vždycky bránil, říkal jsem si, že hudba a malování jsou jiné světy, že není dobré míchat témata, kterými se zabývám v jednotlivých oborech. Ale pak se někde v mém podvědomí zrodil motiv „raněná rytířka“ a nedalo se nic dělat – vznikl cyklus obrazů, povídka a nakonec ještě jako bonus písnička pro Lili Marlene… Téma ženy je v mé tvorbě poměrně dominantní, ženský svět je mi blízký. Holt jsem ten chlápek, co nekouká na fotbal a neřídí auto. Snad proto také nejraději píšu písničky pro zpěvačky. Dokonce jsem víc než rok a půl psal fejetony do jednoho ženského časopisu. Do Světa motorů nebo Sportovních rozhledů by mě to asi nebavilo.

Jaká témata vás hlavně ovlivní?

Upřímně řečeno jsou období, kdy mám nějaký koncept předem daný, a pak zase jiná, kdy se nechám zcela vést intuicí. Soupeří ve mně dvojakost, jsem tak trochu anarchista, ale zároveň perfekcionista. Vlastně se taky rád celé dny flákám… To uznáte, že jsou zábavná spojení. Nezřídka ráno před domem přemýšlím o tom, jestli mám jet tramvají na stranu vinohradskou, kde mám ateliér, nebo na stranu dejvickou, kde mám studio. Nebo mám zůstat doma a dívat na staré filmy?

Kde jste nacházel první motivy?

V podstatě jsem zcela podvědomě ovlivněný tím, že u rodičů na zdech viselo výtvarné umění s náboženskou tematikou, takže jako dítě jsem byl místo kačerů Donaldů obklopen ukřižovanými Kristy. Nevedlo mě to však k náboženskému blouznění, ale spíš k výtvarnému vyjádření nějakých základních lidských příběhů, kterých je bible rozhodně nevyčerpatelným zdrojem. Ne že bych tedy kačery Donaldy a Batmany nekreslil, ale ti ukřižovaní se mezi nimi míhali celkem zhusta. Teď se zase k novozákonním tématům dostávám. Za poslední rok jsem namaloval několik dost zásadních obrazů s námětem Piety. To zdaleka neznamená, že za týden nenamaluji hárající automobil nebo portrét Markýze de Sade…

Jakou používáte techniku?

Jsem poměrně konzervativní. Maluju olejem a často podmalovávám akrylovou barvou. Používám archaické techniky, jako jsou lazury. Mám pořád pocit, že klasická malba je forma, která není vyčerpaná a vyčerpatelná. Chápu konceptuální věci, instalace, experimenty, ale domnívám se, že se většinou vyčerpají beze zbytku. Umělci se vzájemně fotografují nebo sypou po galeriích hromady listí a pak ho natočí na video a promítnou vzhůru nohama na zeď v jiné galerii… Člověk aby se pomalu styděl vzít do ruky štětec. Obrazy se ale vždy vrátí do hry, protože jsou vzrušující, protože v sobě skrývají tajemství. Nehledě k tomu, že je velmi příjemné, když jejich autor umí třeba i malovat.

Zmínil jste se o tom, že teď děláte hodně figuru. Co vás na ní přitahuje?

No, většinou umělec hledá cosi jako smysl lidské existence. Může ho nacházet různým způsobem a vyjadřovat se třeba abstraktně, ale přece jen si myslím, že zobrazení lidské figury je holt základním nositelem onoho hledání už od jeskynních maleb. Čas od času provedu sebemrskačskou misi a vytáhnu z knihovny Velasqueze, Caravaggia nebo Leonarda da Vinci, abych si znovu ověřil, že neumím vůbec nic. Je totiž poměrně jednoduché nabýt dojmu vlastní výjimečnosti… On velký kus sebevědomí k tvůrčí práci je nezbytný, ale stejně nezbytné jsou i věčné pochyby. Svým způsobem mám vlastně rád realistickou malbu, ať už je to příroda nebo vyšší instance. Vizuální podoba světa je úchvatná, těžko ji může překonat sebekreativnější umělec svou fantazií. To ale neznamená, že bych nemiloval třeba Picassa, který všechno obrátil naruby. Zajímavé je, že svět se pak proměnil podle něj. Ovlivnil to, jak vypadají domy, auta, takže svět před Picassem byl poněkud odlišný. Způsobů zobrazení člověka je nekonečné množství, žijeme životy mezi lidmi a s lidmi, máme problémy s lidmi a milujeme lidi, takže člověk v obraze je, myslím, přítomný, i pokud tam není.

Archiv, časopis Krásná 2010