Existuje svět nadosah, který neznáme. Zkusme odemknout srdcem zámky dveří k poznání. Ubíjí mě, jak se k sobě lidé chovají, co vše jsou si schopni provádět v honbě za mamonem a ovládnutím světa, jak má nebetyčná hloupost zelenou a zdravý selský rozum je v pozici ušlápnuté opozice, ne-li odboje.
Miluji usínání. Ano, čtete dobře – usínání. Spaní, to je trochu jiná kapitola. Samozřejmě, spánek je strašně důležitý. Vím to od své dcery, která je notorický nespavec a pak je z toho někdy unavená a úplně vyřízená. Já si nemůžu stěžovat. Spím jako dudek, a když na to přijde, zimu můžu strávit v posteli.
Tramvajemi i autobusy jezdím každý den. Jako učitel angličtiny na volné noze se musím neustále přesouvat z jednoho místa na druhé, a i když už se neztrácím zdaleka tak často jako dřív, pořád jsem asi duchem někde jinde.
Není to tak dlouho, co se za ostentativní podpory prezidenta republiky ujal řízení resortu nový ministr životního prostředí. Hned po nástupu nenechal nikoho na pochybách, kterým směrem se ministerstvo bude ubírat. Jeho prioritou bude – životní prostředí. Ovšem ne životní prostředí, jak bývá chápáno, ale životní prostředí především pro lidi.
V květnu mi bylo třicet. Toto jubileum jsem přijala bez velkého nadšení. Nikdy jsem se zcela nezbavila pocitu, že žena nad třicet je „paní“, jejíž život se odehrává v jakési daleké galaxii starostí, odpovědnosti a dospělosti.