Váš košík je prázdný.
Prohlédněte si naše produkty.
Zobrazit produkty
„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách. Pokaždé je v tom cítit flákota studu prorostlá ostychem, opečená na malosti, kořeněná zhrzeností, flambovaná neschopností a navrch zalitá šťávou ze závisti a přízemnosti. A přitom bych měl závidět spíš já jim. V Praze totiž už dávno není blaze, ale víceméně tak, jak praví parodie onoho veršíku: draze, nesnáze a saze.
Brzičko je tady slunovrat a všechno začíná nanovo, ale já se přesto hlásím s příběhem podzimním, z krátících se dní a dohasínajícího světla, protože ho mám ještě plnou hlavu a jiný bych asi vyprávět nedovedla.
Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.
Milé dámy, minule jsme si povídaly o kosmetice – zda používat drahé krémy, nebo ne. Nechávám to samozřejmě na vás, chtěla jsem vám jenom sdělit své zkušenosti.