Taky máte kamarádku, která je sice strašně fajn, ale člověk to zjistí, teprve až když ji trochu pozná? Je jednou z těch lidí, kteří vzbuzují naprosto mylný první dojem, a zůstanou tak proto většinou „kolemjdoucích“ nedoceněni? Přesně takové pocity mívám někdy s městem New York.
Jaký vztah máte ke smlouvání? Mám kamaráda, je to samorost. Odjakživa rád cestuje, ale nikdy nesmlouvá, ze zásady. Hádali jsme se proto. „Ona tě chce obrat, jasně, to vidí i slepý,“ říkala jsem na soutoku Amazonky s Riem Negrem, když jsem s hrůzou přihlížela, kolik po něm chce boubelatá domorodka za dvě manga. „Ale já jí to můžu dát,“ říkal on, „styděl bych se, že mám víc než ona…“ Naučila jsem se mlčet.
Je květen, je máj, lásky čas. A tak by možná nebylo od věci něco si o tom zázračném lidském citu říci. Jinak o něm bude mluvit zamilovaný a samozřejmě jinak psychiatr nebo psycholog.
Jak já se na něj těším! Nevím, jestli to není také tím starým českým pořekadlem: Každá babička stará, dočkat se nemůže jara. Asi taky, ale vím, že i daleko mladší lidé se těší na jaro tak jako já. Spíš si myslím, že my, lidé z města, zimu snášíme hůř. Já si ještě pamatuji na krásné zimy u babičky na Vysočině. Ale to je dávno pryč, to bylo něco úplně jiného.
Když byly mojí sestře tak tři roky a ještě neměla mladšího sourozence, měla prý imaginární kamarádku Moudu, která jí dělala společnost v parku nebo když si měla sama hrát. (Touha po společnících ji myslím s mým narozením přešla, ale o tom až jindy.)