Vnučka velké spisovatelky: Marie Záhořová-Němcová

Marie se narodila Karlu Němcovi, učiteli zahradnictví v Táboře, posléze řediteli Pomologického ústavu v Troji, a jeho druhé ženě Anně. Dcera myslela na medicínu, jenže otci se nezdála Minerva a nechal ji po měšťance doma. Jeho maminka se asi obracela v hrobě, protože omezené vzdělání dívek jí bylo trnem v oku. Kupodivu Karel Němec neměl námitek proti herectví a doprovodil dívku k Otýlii Sklenářové-Malé. Slavná heroina vytušila talent, ale další kroky zhatil náhlý otcův odchod na věčnost. Marie vsadila na jistotu, v roce 1901 složila zkoušky na učitelském ústavu a začala si vypomáhat kondicemi.   

Skončila báječná léta dospívání, kdy se z Troje do Bubenče na prámu dobrodružně převážela přes Vltavu. Její spolužačka z měšťanky vzpomínala, že „Madlenka se nikdy nestyděla jako jiné holčičky“. Vzrůstem vždy přečnívala, takže ji měly za svou ochránkyni, ráda přednášela a nahlas četla své slohové úkoly. Geny po babičce? V sedmadvaceti vydala rýmovanou hříčku Princezna Čárypíše pro maňásková divadla, která se hraje dodnes, a sbírku českých a moravských písní a tanců k obohacení dívčího tělocviku. V útlé knížce Mládí a život z roku 1920 se zamýšlela nad vztahem Baruščiny babičky k Bohu. Usoudila, že bez jeho vlivu by asi dílo Boženy Němcové nepůsobilo „jako velká kniha o sbratření lidí, kde nevystupují zlé postavy, a pokud se vyskytnou, budí spíš soucit“.

Požehnala jim teta Dora

V lednu 1912 přiběhla Madla do Ústředního spolku českých žen na vzpomínkové odpoledne k 50. výročí skonu velké české spisovatelky Boženy Němcové – své babičky. S chutí tu přečetla babiččinu pohádku a v žertovné scénce Kávová společnost si zahrála – babičku. Mezi obecenstvem seděl profesor francouzštiny a němčiny královéhradeckého gymnázia, třicetiletý Zdeněk Záhoř, elegán, který s Maxem Brodem rád chodíval na dlouhé procházky. Mladí se do sebe zakoukali a do roka, v únoru 1913, byla v Zrcadlové kapli pražského Klementina svatba. Nevěstě to v tmavomodrém kostýmu a kloboučku se závojem znamenitě slušelo. Z Jičína jim přivezla požehnání teta Dora a za svědka se dostavil spisovatel Jan Herben. On a jeho manželka Bronislava, horlivá propagátorka dívčího skautingu, se později stali kmotry jejich dětí Evy a Zdeňka.

Kousek od Klementina, v Husitské ulici, nechyběl u domácího skromného občerstvení ženichův otec MUDr. Jindřich Záhoř, městský fyzik. Tento zcestovalý odborník zavedl pitnou vodu z Káraného do Prahy, v Holešovicích nechal postavit ústřední jatka a zřídil stanice kontroly potravin. Vše pro zdraví Pražanů. Vilém Mrštík ho asi příliš v lásce neměl, protože lékař se přimlouval za asanaci Josefova, opět z hygienických důvodů. Jeho syn Zdeněk Záhoř tíhnul spíš k literatuře a překládal. Také vypátral a vložil nejeden šperk do klenotnice dopisů Boženy Němcové.

Ačkoli nad učitelkami visel nemilosrdný celibát, mladá paní profesorová si místo cvičné učitelky na pedagogické škole udržela. Přesto nebo právě proto „jejich manželství působilo dokonale vzorně“, tvrdila kamarádka. „Byli jeden druhému učitelem, přítelem, měli ohromné porozumění pro práci druhého.“ Kdo mladou rodinu navštívil v Janovského ulici v Holešovicích, odcházel okouzlen harmonickou osobností mladé manželky, která snad „měla Boha a kus vesmíru v sobě“. 

Tehdy palác, dnes oprýskaná budova

Paní Záhořová-Němcová nežila z babiččiny slávy. Víc ji zasáhly její ideje, stále ji cosi popohánělo druhému pomáhat. Když se po ztrátě otce s matkou a bratry přestěhovala na Staré Město, sledovala, jak se Anna Němcová, Popelka Biliánová a další dámy v roce 1909 scházejí ve spolku Záchrana, který v domě U Zelené žáby na Malém náměstí několika opuštěným dívkám platil byt, vzdělání, obědy a přilepšoval jim kapesným.  

Za války převzala otěže spolku do svých rukou a v míru pak založila Stavební a bytové družstvo Záchrana, které se v roce 1926 zmohlo přímo na palác sociálních služeb. Dům v dnešní Kubelíkově 16 nazvala Ženským domem Ch. G. Masarykové. „Záchrana je jedním z nejvelkolepějších podniků, jaký kdy stvořila práce ženy,“ psal Šťastný domov.

V šestipatrové budově architekta Oldřicha Tyla, autora pasáže Černá růže a domu YWCA, Záchrana provozovala hotel, internát, noclehárnu, úřad práce, dílny na ruční vázání koberců, restauraci, lázně… Nabízela ochranná křídla učnicím, dělnicím, služebným, studentkám, zaměstnaným i nezaměstnaným. Díky subvencím od magistrátu a ostražité velitelce, narozené ve znamení Býka, člověka přátelského a otevřeného, udržoval si dům vyrovnanou bilanci, třebaže sloužil levně, někdy zdarma. Nyní se v jeho zdech léčí nikoli sociální, nýbrž zdravotní potíže pod hlavičkou Nemocnice na Žižkově. 

Akvárium v Žitné

Když na pozvání Alice Masarykové přijely do mladé republiky v roce 1919 sekretářky americké YWCA (Young Women´s Christian Association), vyprávěly o domovech, klubovnách a letních táborech pro dívky. Byly ochotné, radou i finanční injekcí, založit podobnou síť v Československu. Jakoby se před Marií Záhořovou-Němcovou odvíjel jiný dávný sen. Slunce – voda – lesy – vzduch, v zdravém těle zdravý duch. Na 21. ledna 1922 svolala ustavující schůzi Čs. YWCA, stala se předsedkyní a Hana Benešová, její spolužačka z obecné školy v Táboře, místopředsedkyní.

Oproti doslovnému překladu Křesťanské sdružení mladých žen si Čs. YWCA říkala Obrodné hnutí mladých žen. Dívka dvacátých let dvacátého století měla být odhodlaná a nesentimentální, zbavená letitých předsudků. Hluboce věřící předsedkyně zároveň do stanov vložila: „Věřím v Boha a vynasnažím se žít v duchu Kristova učení životem lásky a služby bližnímu.“ Ctila  masarykovské praktické křesťanství a individuální pomoc. Díky jejímu nakažlivému elánu Čs. YWCA zakotvila také v Brně, Bratislavě a Košicích a v pronajatých vilách či zámeckých pokojích organizovala letní tábory. 

Po Záchraně se rovněž v YWCA soustředila na velkolepý projekt, který slavně zakončila v neděli 3. února 1929. Panovaly tuhé mrazy, ale v novém Dívčím domově Čs. YWCA v Žitné ulici 12 (dříve 8) bylo příjemné teplo. Předsedkyně do moderní vzdušné budovy pozvala vážené hosty a členky spolku, aby je provedla samoobslužnou jídelnou, jednou z prvních v Praze, knihovnou, tělocvičnou a klubovnami pro zájmovou a výchovnou činnost holčiček a slečen, těch šťastnějších, jež se obešly bez Záchrany, ale naopak charitu nabízely. V pokojích se sto šedesáti lůžky, za nezvykle velkými okny, toho večera usínaly první obyvatelky. Kolem nich jednoduchost, čisté tvary, světlo, hodně skla. Rozpustile domovu přezdívaly „akvárium“. Kdo do něj zavítá dnes, možná se opravdu koupe, ale ve vlastním potu. Inu, na finanční úřad se většinou neběží s veselou myslí. 

Má drahá Madlo…

Vyrostla z generace, která četla Turgeněva a Dostojovského, jejichž hrdinové se pitvali ve svém nitru, což se jim zdálo cennější než skutečný život kolem nich. Vzdor takové literatuře se Marie Záhořová-Němcová o své okolí do hloubky zajímala. Poválečný rozvrat, všude kam se podíváš, ji přivedl na ministerstvo sociální péče a pasoval do role instruktorky péče o děti, matky a opuštěné ženy. Přicházeli za ní lidé v tísni, svěřovali se jí, a ona, Býk, trpělivě každého vyslechla, poradila a ministerským úředníkům navrhovala, kde zalátat sociální síť. V mnohém jí pomáhaly Čs. ochrana matek a dětí a Čs. červený kříž.

„Má drahá Madlo,“ napsala jí prezidentova dcera v červnu 1929, „mohla bys být v Lánech při sociální konferenci 11. 12. a 13. července? Myslím, bylo by to dobré a ne únavné. Nevadilo by Ti to, spát v jednom pokoji se mnou? Je dvacet hostů a dům plný. Pac a pusu. Alice.“ Madla mohla. Stále dělila svůj čas mezi veřejnost a rodinu. Odpočívala hlavně v neděli. Přispala si, pak se pustila do vaření a děti se předháněly, kdo jí bude k ruce. V noci četla a připravovala si přednášky. „Čistý člověk a zlatá maminka,“ dočteme se o ní ve Hvězdě. Odešla náhle. Srdce. V dětství trpěla na angíny, jinak nestonala. Smutek zahalil i Lány.

Necelý rok předtím, při výstavě Moderní žena v Brně, se jí na sjezdu žen, kde se hodnotily úspěchy ženských spolků za posledních šedesát let, dostalo čestného předsednictví. Takovému vyznamenání se na podobných akcích o čtyřicet let dříve těšila Karolina Světlá. Marie Záhořová-Němcová odešla příliš záhy a o psaní říkávala – později.

 Jen taková láska k člověku jest dokonalá, která z víry v Boha vyrůstá. Jen tak je možno pochopit pojem „blížní“, nejen v tom náboženském, ale i prostě lidském, demokratickém smyslu.

Marie Záhořová-Němcová

Archiv. časopis Krásná 2006, Fotografie: Unsplash