Autor: Olga Walló

Mám ráda krávy a nejsem sama. Znám v Chile jednoho tuze nadějného mladého advokáta a ten jich má v bytě celé stovky, černé, bílé, zelené, modré, vyvedené od známých umělců i takové ty z moduritu. Nebezpečně nízko nad postelí se mu vznáší purpurová kráva s křídly… Ale to je jiná písnička.

Je několik literárních textů, které mě vždy a bezpečně rozesmějí. Prim má mezi nimi Čapkův Marsyas, ta pasáž o provázanosti osobních citů s přírodními jevy. Když mi vytane na mysli Kolem pražských věží / holubi se točí / a já nesouhlasím / s profesorem Rádlem, směji se vždy nahlas, dlouho a srdečně a nemohu si pomoci.

Staří Římané nazývali horké červencové dny, kdy Sirius, psí hvězda, vychází ráno, dies caniculares. To jsem se dozvěděla ze slovníku až teď, celý život žiji s představou, že psí dny jsou ty hrozné rozpálené dny, kdy by z města utekl i pes, pokud by ovšem cestou žízní nepadl.

Začnu velmi osobně. Dávno, dávno již tomu – někdy v druhé půli padesátých let – bylo nebylo v Praze na Vinohradech kino a jmenovalo se Ilusion.

Začnu velmi osobně. Dávno, dávno již tomu – někdy v druhé půli padesátých let – bylo nebylo v Praze na Vinohradech kino a jmenovalo se Ilusion.

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Je to sportovní disciplína námahou srovnatelná s výstupy do vysokohorských sedel, nemnoho excentriků, kteří podnikají obojí, vám to ochotně potvrdí.

Má kamarádka jí říká „rýmička“ a já dobře vím proč. Je herečka a patří tudíž do „kasty nepostradatelných“. Těch, kteří stonat prostě nesmí. Kdyby nenastoupili do práce, všechno by se zastavilo. To oni těm druhým nemohou udělat.

Klidně mi povězte, že je to nesmysl. Borůvky dozrávají v první půli července a kde je jim dnes konec! Padla Madla do propadla! Lesní zvěř by vám za pravdu nedala.

Země je malá a čas pádí rychle. V zimě jsme porazili břízu. Vlastně celé březové mlází. Rostlo moc bujně, stínilo. Dřevo jsme nařezali a narovnali na hromadu, aby proschlo. Březová míza přitahovala mouchy. Motaly se jako opilé, nemohly se od té dobroty odtrhnout.

Vzato kolem a kolem, byla to drahá péřová deka. Byl to kus, prima I A kvalita, královna prošívaných přikrývek. Vynikala mezi nimi na prvý pohled. Byla ze všech nejnadýchanější, nejhřejivější, nejměkčí. Padesát procent prachového a padesát procent draného peří.

Roberto Saviano je bolestně statečný. Narodil se roku 1979 poblíž Neapole a nerezignoval. To, co píše, se nás týká. Za znalost jeho knihy vděčím jednomu postaršímu pánovi. Je vzdělaný a kultivovaný natolik, aby si pravidelně kupoval knihy, jež pokládá za zajímavé.

Rodinu Kellyových přišla ta slavná svatba na dva miliony dolarů, monacký kníže byl totiž relativně chudý. Monako je jenom nevelká skála nad mořem, pravda, obydlená nepřetržitě už více než dva a půl tisíce let.

Je dobré snít… A neumí to každý. Je k tomu třeba jistého nadání. Obrazivosti. Ani trochu vzdělání nezaškodí. Toto je příběh pro všechny, vyprávíme si ho před spaním, ti šťastnější z nás, kteří to ještě umějí.

Letos uplynulo půlstoletí od vzniku Laterny Magiky, která sklízela úspěchy na EXPO ’58 v Bruselu. Byla to původní myšlenka architekta Josefa Svobody, u jejího vzniku stál Alfréd Radok.

Karel Heřmánek má řadu ctitelek, má ovšem – pozor! – i svou krásnou paní Haničku, spiritus movens par excellence (duch po výtce hybný).

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Je to sportovní disciplína námahou srovnatelná s výstupy do vysokohorských sedel, nemnoho excentriků, kteří podnikají obojí, vám to ochotně potvrdí. Tohle je nadto strmé a hornaté město – jmenuje se Hongkong.

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Tohle je nadto strmé a hornaté město – jmenuje se Hongkong.

Psal se rok 1963, období politického tání a změn. Jaromil Jireš natáčel Křik. Byli jsme přátelé, samozřejmě si mě k tomu přibral, s ním byla dobrá spolupráce.

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

V Londýně se roku 1932 jedné americké dvojici narodila holčička; v sedmi letech přijela s rodiči do Států. Byla náramně hezká a sršela energií. Hollywood ji objevil, ještě jí nebylo deset, a ve dvanácti už byla hvězda.

Když nás posledně vyklopili na přistávací dráhu v Dillí, byl červen a po ránu ve stínu 46 ˚C. Do začátku monzunu zbývalo jedenáct dní; celé město je odpočítávalo a čekalo na déšť.

Jemná rudá linka lemuje východní obzor, růžová záře rychle sílí, bude krásný den, vstáváme se slepicemi. Vychutnejme si ten zážitek, žádné zívání! Pro slepice je to běžné, ale…

Když je v Kalkatě příšerné horko, je v Dárdžilingu docela hezky, větřík pofukuje, mladá žena si prohlíží panorama hor. Himálaj je krásný a mladá žena na něj hledí často, záměrně a úporně. Čeká dítě a chce, aby bylo krásné. Do začátku první světové války zbývá jediný rok. Holčička se narodí 5. listopadu pod znamením Štíra a dostane jméno Vivian.

Střižna na Barrandově se stala definitivně mým druhým domovem. Všichni jsme zaměstnanci Státního filmu, my, „tvůrčí pracovníci“, máme nyní základní plat plus smlouvy na jednotlivé filmy. Už jsem poznala několik režisérů, kteří mi byli ochotni svěřit sestřih svého filmu.

U hraného filmu – na rozdíl od dokumentů – existoval scénář a důležitá osoba: skriptka, od níž jsem dostávala takzvaná střeva – popsané volné listy scénáře, na nichž bylo zaznamenáno všechno podstatné o jednotlivých záběrech.

V USA, ve státu Minnesota, v městečku Bemidji se prvního letního dne roku 1921 narodila ve spořádané, přísně věřící rodině Russellových holčička. Chtěla být herečkou, což si holčičky zhusta přávají – ale jen tato se hned na počátku své kariéry zapsala do dějin showbyznysu coby bohyně lásky.

Město se prostě jen tak nedá, skrývá se, uniká nám. Na vysoké škole jsem měla kolegu, který v Dillí vyrostl, chodil do školy, jeho rodiče tam pracovali. V době, kdy nikdo nebyl nikde, jsem na něho koukala jako na zjevení.

Na ten podnik nikdy nezapomenu, byla to malá laboratoř na vyvolávání a kopírování 35mm filmu. Majitel, pan Vlas, měl dříve obchod s gramofony. Zaměstnával pět laborantů a účetního, hlavní slovo však měla jeho paní Anna Vlasová, střihačka, která pracovala ještě na němém filmu s režisérem Lamačem.

Angličané se této podivné pláně, jež se táhne od řeky Jamuny k Aravallským horám a na které snad od dob, kdy lidé chodí po dvou, vznikala a zanikala města, zmocnili roku 1803 – a usoudili, že ne. Za jejich vlády se dočkala největšího rozkvětu původně japonská jinriksha, dvoukolé vozítko pro dva (útlejší) pasažéry, tažené jedním mužem.