Hongkong, město věží a jehel

Na těchto neobyčejně malebných příkrých ostrůvcích zeleně, strmě trčících z teplého moře, vznikla v nevelké časové ploše půldruhého století podivuhodná civilizace, statečně křížící dvě nepoddajné kultury, čínskou a britskou. Je ambiciózní a není tak docela snadné do ní proniknout, ale asi by to mohlo stát za to.

Stráně příkře spadají pod mořskou hladinu, vytvářejí přirozené hluboké přístavy. Vydávám se na osamělý, soukromý a slastný lov asociací.

Ochladilo se, rtuť teploměru neochotně slezla pod třicet, od moře fouká. Všechny mladé ženy, které na sebe dbají, už mají tlusté punčochy a krásné vysoké kozačky. Je sobota, den svateb, pečlivého nalíčení a úsměvů.

Je nás tu tolik, hledíme si nelézt vzájemně do záběru. Cvak, cvak, s blaženým nasazením se rodí záplava rituálních snímků. Rodinky mají oči jen pro sebe. Zřejmě tady umějí pěstovat veřejnou samotu. Město je veřejný prostor, na odpočívadlech příkrých schodišť té vertikální krajiny stojí lavičky a na nich leží způsobní a dobře oblečení lidé, dřímají nebo čtou. Nejsou to bezdomovci, jen spořádaní občané, kteří o víkendu vyhledávají trochu soukromí. Nájmy jsou vysoké a o místo je nouze. I „středně lepší“ obchody jsou úzké do hloubi budov ubíhající prostory a slouží nejen k obchodu, také se v nich žije. Někde za kasou je stolek, kde se v poledne a navečer sesedne rodina k jídlu. Docela vzadu je televize, pohovka, ta správná svatební fotografie na zdi…

Městem propletených průchodů, můstků a schodů, kterými bez varování vyjedete do sedmého patra nebo sestoupíte bezmála do podsvětí, se vine samostatný svět nadjezdů, podjezdů, tunelů a mimoúrovňových křížení, přiměřeně zaplněných, nikoli však přecpaných auty. Jen ti opravdu zazobaní totiž mají auto kam dát. Středně placený úředník dostane 15 000 hongkongských dolarů měsíčně. Půlhodina parkování přijde na 150 dolarů…

A tak tu všechno roste do výšky, silnice vedou v patrech nad sebou, autobusy jsou přirozeně dvoupatrové, Hongkong byl přece až donedávna anglickou državou! Ale tady jsou dvoupatrové i tramvaje, malé roztomilé a barevné jako bárky Jihočínského moře. Původní ostrov Hongkong spojují s Kowloonem na pevnině tmavozelené odrbané přívozy, zvolna a nepřetržitě se sunou sem a tam, docela to houpá. Lahvově zelená voda má teplotu jen málo zestydlé kávy. Když jsem se zmínila o plavání tady, dostalo se mi údivu: „Cože? Ale vždyť je strašná zima! To je o nemoc!“

Tout luck

Stírám z čela pot. Mají pravdu. I mně tu už byla párkrát pořádná zima, veřejná doprava je klimatizovaná dost a dost, ještě že nepobývám v opravdu luxusních prostorách, z vchodů pompézních hotelů a značkových obchodů mrazivě vane Antarktida. Podle zákona o zachování energie musí teplo odtamtud odebrané někudy ven. V zadních uličkách z nenápadných zamřížovaných otvorů při zemi dýchá Sahara, žhavý fén nadouvá sukně.

Letní lijáky tu strhávají strmé stráně a zanechávají v zelených svazích svítivé žluté jizvy. Zdejší parky proto pokrývá temná souvislá cementová krusta. Sem tam je do ní proražený otvor a tím něco roste, třeba palma. Bujně. Ti, kdo budují toto město, podávají úžasný výkon. Monzuny splavují, co mohou, zemětřesení jsou častá, pár strašně starých budov v centru, kterým je už přes třicet, působí roztřeseným dojmem. A vzhůru tryská ta úžasná jehlovitá architektura.

Chodím městem, naslouchám úryvkům řečí, úryvkům melodií. To zná možná leckdo: kdo se v živlu cizí řeči unaví, snadno podlehne iluzi, že slyší známá slova. Hongkonžané střední třídy do kantonštiny běžně pletou anglická slova – a hezky je zpívají. A že mají vesměs na uších sluchátka mobilů, dokážou mimochodem klábosit s přítelem čínsky a s vervou přitom vést souběžný anglický dialog. Čím blíže k pobřeží, přibývá angličtiny, a také Indů. Ti se poznají podle toho, že mluví jenom anglicky, jsou tmavší a provází je houf dětí v doprovodu filipínských chův. Běloši zde usedlí mluví ještě podivněji, nenuceně pletou angličtinu s francouzštinou. Když se loučí, přejí si „tout luck“ („všechno štěstí“, první slovo je francouzsky, druhé anglicky). Takový pravý obchodník je velmi bledý, ustaraný, má pruhovanou košili a pracuje ovšem i v neděli! Když je ta krize!

A bohatí Číňané – ty ovšem našinec zahlédne, jen když náhodou právě vycházejí z obřích hotelových paláců na pobřeží – tři doprovázené kroky k limuzíně, devět strážců okolo – ti nejsou jen bledí, ti mají až jakousi zápornou nebarvu. Staré malinké dámy jsou nalíčené jako čerstvě obílené hroby, na těch drátěných vlasech, které si musely úplně zničit, aby jim zkudrlinkovatěly, mají trvalou a k tomu vzdálené a udivené široce rozevřené pohledy opiček. Čínská dáma, která na sebe dbá, nemá už dávno šikmé oči, od čeho máme estetickou chirurgii?

Hong Kong ostatně znamená „Voní Dobře“, chcete-li to náležitě vyslovit, vydejte dva vysoké nazální tóny, druhý nasaďte maličko níže než prvý a pěkně dotáhněte nahoru.

Archiv, časopis Krásná 2009