Hongkong, město věží a jehel - Klíčová postava? Tlumočník
Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Je to sportovní disciplína námahou srovnatelná s výstupy do vysokohorských sedel, nemnoho excentriků, kteří podnikají obojí, vám to ochotně potvrdí. Tohle je nadto strmé a hornaté město – jmenuje se Hongkong.
Na těchto neobyčejně malebných příkrých ostrůvcích zeleně, strmě trčících z teplého moře, vznikla v nevelké časové ploše půldruhého století podivuhodná civilizace, statečně křížící dvě nepoddajné kultury, čínskou a britskou. Je ambiciózní a není tak docela snadné do ní proniknout, ale asi by to mohlo stát za to.
Klíčová postava? Tlumočník
Umné mrakodrapy rostou přes sebe, prorůstají se a proplétají, těm zdejším se ovšem neříká skyscrapers, to slovo dávno není v módě. Ty podsaditější jsou towers – věže – a ty podobné modelkám, tísnícím se v zákulisí přehlídkových mol, needles – jehly. Tak útlé a křehké se zdají nespočetné sloupce drobných okének naskládaných na sebe! U zrodu každé z nich stál krom architekta také znalec fungshui (doslovně: vody a větru) neboli umění šťastně splynout s okolím.
Stojím v dvacátém šestém patře jedné z mnoha takových jehliček – ty obytné nesmějí mít kvůli tajfunům více než čtyřicet pět pater. Vycházím na balkon, vybíhá jako úzký dlouhý štítek basketbalové čapky daleko do prostoru. Je z polopropustného skla – vidím jím dolů a ti dole nevidí mne. Mám pocit, že se vznáším, pod nohama je nepochopitelné průhledné nic, kdesi v hloubi teče řeka, bazény skrápí nasvícený vodotrysk. Vítr je vlahý a jsou vidět hvězdy. Ještě že nemám závrať.
Hongkong je formálně součástí Číny, byť se zvláštním statusem, Čína to však není. O své budoucnosti má velmi ambiciózní představu, aspiruje na to, stát se jedním ze tří uzlových bodů, skutečných nervových center globálního světa, kterým se podaří překonat tu poněkud trapnou skutečnost, že země je kulatá – když v Hongkongu už po půlnoci začínají pošilhávat po posteli, v Praze ještě nezačaly televizní zprávy. Řádně pulzující propojení finančních toků na ose Londýn–Hongkong–New York však zajistí světu ono „všudypřítomné aktuální teď“, bez kterého prý se už globální obchod dlouho neobejde…
Pro mne je Hongkong městem budoucnosti především díky své minulosti – a ta je jedinečná. Je to místo intenzivního styku dvou kultur, které se zrodilo z aktivní vzájemné spolupráce. Koncem 18. století měli čínští obchodníci spoustu zboží, jenže s ním nesměli za hranice. Do oblasti však pronikaly britské lodě, které mohly čínské zboží exportovat. Stačilo obchod řádně a zevrubně dojednat. Šlo přece o peníze!
Klíčovou postavou, která stála u zrodu Hongkongu, byl tlumočník. Na darované půdě ostrova rostly sklady, faktorie – a školy. Působila tu řada misijních organizací; brzy zjistila, že jejich přednášky se sice těší živému zájmu, počet přestoupivších na víru zůstává však mizivý. Z praktických důvodů bylo mnohem podstatnější, aby se řada mladých lidí naučila čínsky stejně dobře jako anglicky, anglicky jako čínsky. S koncepcí kvalitní školy, která by poskytovala sekulární výuku ve dvou kulturách, vystoupil skotský kněz a především pedagog Frederick Stewart. Neměl to snadné a zemřel s pocitem nezdaru – ale jeho myšlenka zapustila kořeny.
Všude po světě stojí pohledné pomníky válečníků. Tenhle schopný, plachý, zarputile slušný, usilovný muž s prakticky motivovanou koncepcí soužití a spolupráce si zaslouží, aby v něm dějiny spatřily předvídavého hrdinu. Leží pod skromným náhrobkem na hřbitově v Happy Valley.
Všímám si nápisů na hrobech, běloši tu umírali mladí… Na malárii, na tyfus, na horečku dengue. Tropy nejsou nijak vlídné místo… Ani dnes ne, vzdor zdejší úzkostlivé čistotě.
Archiv, časopis Krásná 2009
