Schopnost zatnout dráp

Schopnost zatnout dráp

Schopnost zatnout dráp

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne. Dobrým místem k podobným pozorováním byla tramvaj, vícekrát jsem proto i přejela stanici. Jednou se na mě jeden pán rozkřičel. Necivěla jsem na něho upřeněji než na jiné, ale on měl na nose velikou bradavici, a tak byl prostě citlivější. Okamžitě věděl, že se na něho někdo dívá, a taky věděl proč! Dokud mi nezačal ošklivě nadávat, nepřipadal mi politováníhodnější než jiní.

Když jsem byla malá, byl můj úsudek střízlivý a vyvážený, protože jsem v celé záležitosti nebyla osobně angažována, nepokládala jsem se totiž za člověka. Ani za podčlověka, ani za nadčlověka, jak se mě jistě hodláte jízlivě otázat! Prostě za stvoření jiného druhu. Lidé nějak vypadají a nějak se chovají, a jak vypadám a jak se chovám já, o tom nemám sebemenší tušení. A také to není v nejmenším důležité, na mě se nikdo nedívá a také nemá proč.

Brzo jsem dospěla k úsudku, že lidé jsou ve své většině odpudivě oškliví. Což je zajímavé. Až na několik, kteří jsou krásní. A to je obdivuhodné. Co je ovšem krása, byl malinko problém. Musela jsem v tom ohledu brát v úvahu soudy své maminky; byly pregnantní a kategorické. Pochopila jsem, že krásné není prostě to, co se mi líbí: Může to být pouze hezké, často dokonce banální nebo lacině líbivé. A já to neumím rozeznat, protože
nemám vkus. Krásná je, beze všech pochyb, moje maminka, potíž je v tom, že to na ní často vůbec není vidět.

Problém mě zajímal a dosti jsem se jím v duchu zaobírala, když jsem v nekonečných školních hodinách utkvívala dlouhými pohledy na tvářích svých spolužáků. (Vždycky jsem měla ctižádost sedět v zadní lavici.) Posléze jsem pochopila, že krása je jakási potencialita vyzařování neboli, česky řečeno, schopnost zatnout dráp.

I maminka se tou otázkou zaobírala; možná pro ni bývala palčivější než pro mne. Ale to si říkám dnes. Tehdy na mne měla třicet let náskok a za ta léta si nashromáždila spoustu rčení, která uplatňovala s průrazností projektilu. „Hezká? Tomu říkáš hezká? Vždyť je tak obyčejná!“

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne. Dobrým místem k podobným pozorováním byla tramvaj, vícekráte jsem proto i přejela stanici. Jednou se na mě jeden pán rozkřičel. Necivěla jsem na něho upřeněji než na jiné, ale on měl na nose velikou bradavici, a tak byl prostě citlivější. Okamžitě věděl, že se na něho někdo dívá, a taky věděl proč! Dokud mi nezačal ošklivě nadávat, nepřipadal mi politováníhodnější než jiní.

„Krásný? Ano, chudák – a myslíš, že si taky něco myslí?“ „Hezká jsou koťata, májová poupata, jen velmi málokteré děti – a pozor, co je moc hezké, to je kýč!“ Dokázala jsem si z nich vybrat jen to, že krása je kvalita mystická a ne vždy docela žádoucí. Může být dokonce nebezpečná. „Ve čtyřicítce si už stejně každý může za to, jak vypadá!“ Pokud je to pravda, žiji v pospolitosti pěkných lumpů. Anebo nekonečných chudáků. „Co máš v hlavě, to máš v očích!“ konstatovala varovně maminka.

Na ty zvlášť nehezké jsem začala pohlížet s káravým soucitem jako na zaryté hříšníky. Jestli je to tak, že se ti lidé nestydí! Jenže to zase tak úplně neplatilo. „Například mužský krásný být nemá,“ prohlašovala maminka s tvrdohlavou jistotou, proti níž bledla Mendělejevova tabulka prvků, „pro pořádného člověka se to ani nehodí!“ Občas jsem mívala dojem, že si rozlámu hlavu na drobné kousky. Vysypu je na veliký koberec v jídelně a budu si ta moudra skládat jako puzzle.

Krása je tedy – v pojetí mé maminky – vlastnost žádoucí, jistým způsobem absolutní. Cosi jako nejvyšší dobro. Anebo jen síla, které nelze odolat? Moc, kterou lze také zneužít? Tady zůstávalo cosi nedořečeného. „Na krásu je třeba mít talent,“ tvrdila má maminka s jemným poloshovívavým poloúsměvem a bez pauzy k tomu vždy dodala: „Takže si z toho, jak vypadáš, nic nedělej!“

Což jsem brala za bernou minci a nic si z toho nedělala, protože jsem byla za prvé poslušná, za druhé mi bylo deset a stejně jsem netušila, co bych si z toho mohla dělat. Nebo s tím.

Fejetony
Slepice v křenové omáčce Spalovač mrtvol

Žádné komentáře

Přidat komentář