Chodím městem: Dillí - Jak přežít Dillí

Chodím městem: Dillí - Jak přežít Dillí

Chodím městem: Dillí -  Jak přežít Dillí

Město se prostě jen tak nedá, skrývá se, uniká nám. Na vysoké škole jsem měla kolegu, který v Dillí vyrostl, chodil do školy, jeho rodiče tam pracovali. V době, kdy nikdo nebyl nikde, jsem na něho koukala jako na zjevení.

Jak přežít Dillí

Hojní turisté, kteří jezdí pravidelně „za exotikou“, pokaždé jinam, památky místně nabízené pečlivě zhlédnou, průvodce vyslechnou (dámy si občas dělají poznámky). Z výkladu si moc nepamatují, ani nemohou, představuje záplavu divných jmen a nepovědomých letopočtů – a ani je to nemrzí. Když sdělují své zážitky, rychle zjistíte, že základním sportem je pro ně takový zájezd vůbec přežít, triumfují se vzájemně nepohodlím a cestovními útrapami, které zakusili.

Dillí je tedy hnus, je tam horko a rámus a nic tam není a oni, chudáci, tu musejí být dva dny. Ještě že se místní cestovky ochotně postarají, na jeden den se dá vyrazit do Agry, každý chce vidět Tádž Mahál, to je přece něco a stihnout se to dá, ráno vyjedeš, čtyři pět hodinek v autě, dvě hodiny na slavnou památku a na oběd a zase – šuplá! – zpátky.

A na druhý den jim cestovní kancelář nabídne klimatizovaný mikrobus s obligátním programem „šesti měst“, proveze je, všechno jim ukáže, Connaught place a Ashokův sloup a hrobku tamhle toho a rudé zvětralé ruiny tamtoho – jakže se to jmenovalo? – a taky ten úplně divný chrám církve Bahai – co že je to za víru? A ti s těmi turbany jsou zase síkhové a vedle té veliké rudé mešity Jama Mashid je nemocnice pro ptáky, tu provozují džinnisté, to jsou ti, co před sebou metou košťátkem, aby nezabili ani mravence… Aspoň se to tak říká… Nakonec pěkně uvláčené poutníky přijme do své náruče některý z hotýlků ve čtvrti Sadar Bazaar. Je jich tu nespočet a ani už nejsou tak špinavé, jak bývaly. A jíst se tu dá dobře a pro Čechy levně, dají se tu koupit takové krásné exotické věci a obléknout se do bavlny úplně za hubičku.

Město se prostě jen tak nedá, skrývá se, uniká nám. Na vysoké škole jsem měla kolegu, který v Dillí vyrostl, chodil do školy, jeho rodiče tam pracovali. V době, kdy nikdo nebyl nikde, jsem na něho koukala jako na zjevení.

„Jaké to tam je! Povídej!“
„Normální.“
„A co jsi dělal, co jsi viděl, kam jsi chodil?“
„Hlavně do kina.“
„????“
„No, v kině je klimatizace, a v tom horku…“

Archiv, časopis Krásná 2009

Cestování Fejetony
Souhvězdí podzimní oblohy (1. díl) Kdo je to??

Žádné komentáře

Přidat komentář