Zásoby na zimu

Zásoby na zimu

Zásoby na zimu

Je několik literárních textů, které mě vždy a bezpečně rozesmějí.
Prim má mezi nimi Čapkův Marsyas, ta pasáž o provázanosti osobních citů s přírodními jevy. Když mi vytane na mysli Kolem pražských věží / holubi se točí / a já nesouhlasím /
s profesorem Rádlem, směji se vždy nahlas, dlouho a srdečně a nemohu si pomoci. Zkrátka jako blázen. „Jaké jako?“ neopominul by poznamenat můj bývalý manžel. Blahoslavená paměti, není to skvělé, že raději uchováváš věci veselé než smutné?
Však si je taky pečlivě opatruji, tam někde v hlavě na poličce srovnané, aby bylo na horší časy. Které zajisté přijdou. Neboť dny se krátí.

Dny se krátí a já stojím před opravdovou policí v chodbičce ke sklepu a počítám, co rok dal.
Neboť žijeme v mírném pásmu a brzy přijde zima zimovitá a všechno zmrzne, a kdo nebude mít dost podkožního tuku, dost šrůtek slaniny v komíně, dost jablek ve slámě a dost erteplí v krechtě, ten tu zimu dozajista nepřečká.

Takhle mi to říkají geny, já vím, že jsou beznadějně staromódní, že jsou pozdě nejmíň o století, ale poručte jim! Brambory do sklepa musí, pěkně rovnou z pole a nestříkané. Dva pytle jich bude a k jaru začnou vyhánět dlouhé předlouhé prstíky. Jednou jsem na čas odjela a o dům se mi staral kamarád. Milý člověk, jenže cityboy. Přijedu, je čas na placky, jdu do sklepa a brambory nikde. „Ty buď ráda, že jsem ti je vyhodil,
takové bílé z toho lezlo, fuj, trčelo to proti mně, až jsem se lek!“

„To byly jen klíčky, víš, už je k jaru a to zdravé brambory klíčí, ale to nic, to se ulomí…“

„Mělas tam v bedně trifidy! Já bych to nejed!“ Jenom jsem polkla.
Mlčeti zlato, ono to někdy na patře tak rozkošně šimrá. Šla jsem se na chudinky brambory podívat na kompost, ležely tam a žalovaly, takové šerádání, vždyť je to hřích. Celá zkroušená bych je byla bývala
nejraději potajmu odnosila zpátky, naštěstí – pro klid v domě – byly už namrzlé.

Takoví jsme – někteří z nás – a nemůžeme za to.

To žádný supermarket jídlem překypující hned naproti přes ulici nespraví.
Mají tam toho fůru, ale prostě to není ono.

Tak tedy, stojím u police a pátravě přejíždím očima jednotlivé fochy. Letos je to jaksi slabé. Nemám med.
Moc pršelo a sousedovy včely prý snesly sotva pro sebe. Rybíz mám, švestek a hub ještě přibude.
Lipového květu dvě pětilitrové sklenice, dobře. Máty sklenic pět, správně.
Jsem velký nepřítel sáčkovaného čaje. K čemu pít vyvařené ubrousky?

Ale zbývající pětilitrové sklenice jsou prázdné, potměšile na mě blýskají lesklými a vymytými boky:
„Tys to ale vyvedla! Kdepak máš kyselé okurečky? Aha? Copak budeš strouhat o Vánocích do salátu?“

A já musím sebrat všechnu odvahu a všechen smysl pro humor a všechnu reflexivní zdatnost, abych těm zatraceným, pečlivě opatrovaným flaškám – některé jsou možná starší než já! – odpověděla: „No tak jsem letos nenakládala, no! Nechtělo se mi! Změna je život!“

Ještě teď, když to píšu, mi mravenčí mezi lopatkami a v spáncích znatelně tepe. Poprvé v životě jsem porušila posvátné přikázání, a to z důvodů vlastně malicherných. To by byla moje maminka nepřipustila. Kdysi, když jí bylo osmdesát, se na mě rozzlobila, řekla, že mě nechce nikdy vidět, a odjela z letního bytu do Prahy. Jenomže byl čas nakládaček a ona se nerozvážně odloučila od připravených pětilitrových láhví. Měla jsem to chápat jako akt sice pozdní, ale o to zběsilejší svobody?

Vrátila se za týden, rozzářená a spokojená, smála se z dálky jako šťastné dítě. V pražském bytě sebrala všechny korbele a vázy na květiny – některé docela cenné – vydrhla je, což musela být nadlidská práce,
a naložila do nich drobounké okurčičky. Pěkně proložila křenem a koprem, jak se to na Hradecku dělá,
zalila svařeným a vychlazeným lákem a povázala.

To už je skoro literární příběh.

Další z milovaných textů, které mě bezpečně rozesmějí, je Haškova povídka Šťastný domov. Jak ti milí mladí novomanželé polykali po ránu kousky ledu na lačný žaludek, aby byli celý den veselí…

Od té doby, co se mnozí z mých přátel, naprosto úctyhodní lidé, živí tak podivnými věcmi, jako je třeba psyllium, a neváhají mi nadto vášnivě vysvětlovat, jak je to rozumné, přiznávám si, co jsem už vskrytu tušila: Hašek byl popisný realista. Ovšem tu realitu popisovat uměl. Třeba závěr zmíněné povídky – jak dva vousatí pánové posedávají na bobečku na pískovišti, drží se za ruce a pokřikují: „Hospodaříme! Hospodaříme!“

Ostatně dnes žiji na Šumavě, a ne na Hradecku, o nakládačky je tu stejně nouze, tady zase vládne kysané zelí. Schválně, jak dokážu být flexibilní. Nevíte, kdo by mě naučil, jak se správně krouhá a nakládá to zelí?

Fejetony
Upřímnost na 100%? Zámek Štiřín

Žádné komentáře

Přidat komentář