Chodím městem: Dillí - Horko

Horko

Když nás posledně vyklopili na přistávací dráhu v Dillí, byl červen a po ránu ve stínu 46 ˚C. Do začátku monzunu zbývalo jedenáct dní; celé město je odpočítávalo a čekalo na déšť. Listí povislo pod příkrovem prachu, všude byl prach, chyběl i obvyklý všudypřítomný pach rychlé tropické hniloby sladkých plodů. Nehnily, usychaly. Z Jamuny zbýval hustý smrdutý potůček. Ta mohutná posvátná řeka má vůbec smůlu, kdo ví, zda nadcházející deště vůbec naplní široké špinavé koryto. Její vody zadržuje přehrada, zbytek pohlcuje stále rostoucí síť zavlažovacích kanálů. Ty první vznikly před naším letopočtem a napájely sady a zahrady kolem paláců, ty dnešní jsou drsně zející rány v zemi hloubené bagry mezi betonovými stavbami táhnoucími se až za obzor.