Chodím městem: Dillí - Horko

Horko

Když nás posledně vyklopili na přistávací dráhu v Dillí, byl červen a po ránu ve stínu 46 ˚C. Do začátku monzunu zbývalo jedenáct dní; celé město je odpočítávalo a čekalo na déšť. Listí povislo pod příkrovem prachu, všude byl prach, chyběl i obvyklý všudypřítomný pach rychlé tropické hniloby sladkých plodů. Nehnily, usychaly. Z Jamuny zbýval hustý smrdutý potůček. Ta mohutná posvátná řeka má vůbec smůlu, kdo ví, zda nadcházející deště vůbec naplní široké špinavé koryto. Její vody zadržuje přehrada, zbytek pohlcuje stále rostoucí síť zavlažovacích kanálů. Ty první vznikly před naším letopočtem a napájely sady a zahrady kolem paláců, ty dnešní jsou drsně zející rány v zemi hloubené bagry mezi betonovými stavbami táhnoucími se až za obzor.

Nedávno tu vybíraly z příkopů hlínu rukama děti. Tak toto je jinak. Cyklorikši na hlavních třídách jsou už vzácnost, ubývá i motorikš, na jejich místo se derou malá ambiciózní autíčka značky Tata, volské potahy také skoro nevidět a všudypřítomné náklaďáky dokonce postrádají dříve nezbytné barevné girlandy z umělých květin a zvonků, třpytivá zdobení, která je činila podobným putujícím cirkusovým střelnicím. Na březích Jamuny, tam, kde chladivě šuměly skvostné zahrady mughalských vládců, se už netísní v igelitových přístřešcích ti nejchudší mezi hromadami odpadků. Za železnou mříží je nyní park a památník Gándhího. Na hlavních třídách už nemusíme překračovat ležící těla, nejsou tu ani obvyklá hejna agresivně žebrajících dětí. Zbohatla Indie natolik? Nebo hlavní město prostě dbá o reprezentaci? Když se bourají slumy, co se děje s jejich obyvateli? Kam mizí?

Rozum do hrsti, ale napřed tělo pod sprchu. Ono je opravdu horko. Větrák dělá příšerný rámus, ale zaplaťbůh za něj! Klimatizaci nastavit – na kolik? – na 28 ˚C? Je to laciná řvoucí potvora, ale jen ať běží. Až nepůjde elektřina – výpadek je vždycky možný – bude hůř.

Místní vstávají za prvního šírání, vstávám s nimi. Ve vestibulu hotýlku překračuji smotaná těla, všechen personál tu spí po zemi. Samí mladí kluci, opustili tradiční koleje a přišli do hlavního města za štěstím. Z jakých jsou kast? Styk s cizinci je poskvrňuje. Jsou to tedy ti kurážní, kteří si umějí říct: „No a?“

V uličce, kterou se stěží protáhne motocykl (přibývá jich), je vláčné ticho. Své služby nabízí internet, tady a naproti taky, půlhodina za deset rupií, rupie je asi třicet haléřů…

Olysalí potulní psi spí, spí i majitelé krámků velikosti skříní, kteří pozdě v noci postavili vyplétané lehátko tak, že jeho nohy vyčnívají na ulici. Na zemi leží všechno, lépe se zapřít a obout pevné boty.

Jsem v Novém Dillí, městě, které zbudovali Angličané, když měli pocit, že proslule intelektuální Bengálci začínají příliš překypovat nacionálními náladami a Kalkatta se stává pro Brity horkou půdou. To je Sadar Bazaar, obchodní čtvrť za nádražím, která žije z turistů. Směnárny, hotely, stánky, hospody, ty nejlepší nahoře na střechách. Úplně všechno na prodej. Hlavní třída, plná prašných výmolů, vede doprava k nádraží a do leva k Civil Lines, k bývalé čtvrti bílých sáhibů.

Mířím k nádraží, je náležitě rušné. Britové ho zbudovali po velkém povstání, které málem skoncovalo s jejich nadvládou. V roce 1857 byly městské brány zavřené čtyři měsíce. Tady bylo centrum odporu. Když se Britové konečně zmocnili města, část kolem královského sídla pro jistotu srovnali se zemí. Palác posledního mughalského vládce šácha Bahadura zabrali vojáci a proměnili v ponurou a zdevastovanou haldu otřískaného červeného kamení zvanou nyní Rudá pevnost. Kdysi luxusní a rafinované město, rozkládající se okolo, se z jejich vpádu nezotavilo dodnes.

Dnes od nádraží vstřícně kyne zbrusu nové metro, ale já půjdu pěšky, je to slabá půlhodinka. Stačí přejít dlouhý železniční most – jediné stoupání v jinak rovinatém Dillí a zkouška zdatnosti rikšů – a už je tu brána Shahjahanabadu. S úlevou se nořím do úzkých uliček, průchodů a dvorů, marná sláva, jsou mnohem chladnější! Ti uměli stavět!

Jenže jsou pusté. Všechny rolety jsou stažené, štíty slavných obchodů a řemeslných dílen zašlé. Školáci mají prázdniny, kdo mohl, odjel. Těch pár zbylých se budí naprosto neochotně. Všichni – i ptáci, vyzobávající koňské kobližky na dlažbě – čekají, až přijdou deště.

Jdu, kam mě nohy nesou. Tady se vyrábí ruční papír a vedlejší ulice je specializována na svatební oznámení a podobenky. Dál jsou klenotníci a ještě dál instalatéři. Před deseti lety – v prosinci – kypěla tato místa životem. Může za to jen roční doba?

A v této čtvrti chovají pro změnu kozy, veliké impozantní rohaté i malé trpasličí. Domy ukrývají malé hinduistické svatyňky, titěrný dvorek, na něm obvykle obří posvátný fíkovník – včera večer tu plály lampičky u rudě natřených lingamů, sem tam byl i člověk a vlídně mě zval, jen ať vejdu, ať se podívám, ať u nich posedím…

Ale to je přece muslimské město? Ty zdobné a rozpadávající se bohaté domy kupců a natěsnané mešity mi přece připomínají – co? Starý Istanbul? Anebo Sevillu?

Archiv, časopis Krásná 2009