Kategorie: Fejetony

K velké změně v pohřebnictví z hlediska výběru míst pohřebiště došlo za panování císaře Josefa II.

Pro mne už dvaaosmdesáté. Každý rok, když zdobím stromeček, říkám si: „Tak co, letos už naposled?“ A ono ne! Zase znovu vytahuji ozdoby a řetězy a všecko, co na stromeček patří. Já stromek strojím brzy, o adventu. To abych si ho více užila. Nechci se rouhat, jsem na tomhle světě ráda a života si užívám.

Kdykoli vděčně přemítám o tom, kolika různými způsoby ke mně byl život milosrdný, neopomenu v duchu poděkovat za to, že jsem byla zatím víceméně ušetřena jednoho zdejšího mučení: tradičního amerického rande.

Central Park v desítkách odstínů oranžové a červené. Kavárny skoro bez turistů. Stovky nových výstav a koncertů. Podzim je k návštěvě New Yorku ideální. Pokud si jej chcete užít tak jako místní, zkuste následující.

Můj naprosto nejoblíbenější Newyorčan je Bill Cunningham, módní fotograf deníku New York Times. Prohání se po městě na kole a identifikuje módní trendy ulice. Na tom by asi nebylo nic moc výjimečného, ale Billovi je 82 let a fotografuje skoro celý život.

Narodila se v Bělehradě, má české občanství, vystudovala marketing a management na Anglo-American College a pracovala v rodinné firmě, která obchoduje s módou.

Má kamarádka jí říká „rýmička“ a já dobře vím proč. Je herečka a patří tudíž do „kasty nepostradatelných“. Těch, kteří stonat prostě nesmí. Kdyby nenastoupili do práce, všechno by se zastavilo. To oni těm druhým nemohou udělat.

Klidně mi povězte, že je to nesmysl. Borůvky dozrávají v první půli července a kde je jim dnes konec! Padla Madla do propadla! Lesní zvěř by vám za pravdu nedala.

Když jsem začal poprvé cestovat po Evropě, dávno předtím, než jsem se usadil v Praze, věřil jsem pevně v to, že k tomu, abych Evropu opravdu dobře poznal, bych se měl cítit jako Evropan. A abych se jako Evropan cítil, měl bych tak také vypadat – lidé musí věřit, že jsem jedním z nich. Že jsem členem klubu.

Neviděly jsme se asi 45 let. Kdysi – za mlada – to bývala moje kamarádka. Dokonce u mne asi rok bydlela, když neměla kde a stavěla půdní byt. Pak se naše životy rozešly. Najednou – letos na jaře – ani nevím proč, jsem měla potřebu ji vidět.

Země je malá a čas pádí rychle. V zimě jsme porazili břízu. Vlastně celé březové mlází. Rostlo moc bujně, stínilo. Dřevo jsme nařezali a narovnali na hromadu, aby proschlo. Březová míza přitahovala mouchy. Motaly se jako opilé, nemohly se od té dobroty odtrhnout.

Dnes se ve strahovském ateliéru točila znělka pro nový sitcom, který v době, kdy čtete tyto řádky, již nejspíš běží na obrazovkách. Tým herců profesionálů a scénář z pera Haliny Pawlowské dávají tušit, že půjde o povedený projekt. Co všechno vlastně patří k profesionalitě?

Ano, to potvrzuji. Žiji už mnoho let sama, a přesto si nepřipadám osamělá.

Od devatenácti let jsem pracovala aktivně jako manekýna a fotomodelka pro nejrůznější instituce včetně Ústavu bytové a oděvní kultury, Oděvní služby, Salonu Eva (bývalá Podolská), pro módní časopisy (Žena a móda, Praktická žena, Vlasta, Květy a další). Účastnila jsem se mezinárodních výstav a veletrhů, natáčení televizních pořadů o módě a také jsem dostala pár malých roliček ve filmu.

V knížce Tajemník lásky z roku 1866 se píše: Jest už v povaze ženy chtíti se líbiti mužům. Můžeme snad tuto snahu zváti zavrženíhodnou? Zajisté nikoliv. Avšak přehnané zdobení zastiňuje krásu ženy, leč šerednost činí mnohem nápadnější.

Laura Busheikin se proslavila svou ironickou větou: „Feminismus? Nevím, sice co to je, ale říkám fuj.“ Jak to s tím feminismem je?