Vzdor
Vzdorů je celá plejáda. Když opomineme vzdorovité dítě, prodavačku úspěšně vzdorující snahám zákazníků nakoupit si, co chtějí, a řadu podobných banálních vzdorů, zůstává nám vzdor ve své čisté podobě. Co to tedy je?
Mám na mysli vzdor či, chcete-li, odpor proti násilí, křivdám – zkrátka vzdor pozitivní. Na rozdíl od těch banálních vzdorů je tento druh nejvzácnější. Dlouho mi trvalo, než jsem ho v sobě objevila. Zárodek takového spravedlivého vzdoru v sobě má každý. Kvůli němu můžete přijít třeba o zaměstnání, o přátele nebo začnete mít pocit, že jste sami.
Abych začala vzdorovat, musím se hodně naštvat, ale potom to jde samo. Snad nejsilněji jsem pocítila vzdor 21. srpna 1968. Naštvat se a vzdorovat není totéž. Kdo se naštve, nemusí ještě vzdorovat. Jakmile vás to ale jednou popadne, nic a nikdo už vás nezastraší – v té chvíli je vám úplně jedno, jaký trest nás za ten spravedlivý vzdor potká. Ale kolik z nás probouzející se vzdor v sobě z nejrůznějších důvodů raději udusí?
Takže pozor! Ten pozitivní vzdor v určité životní situaci není vůbec na škodu; dokonce může být někdy i očistný!
Kamila Moučková
Archiv, časopis Krásná 2007, Fotografie: Pixabay
