Co mně vadí…
„Dokodrcala“ jsem se do slušného věku a pořád se divím, jak to všechno uteklo. Krásné i strachuplné válečné dětství, pak neuvěřitelné nadšení poválečné, časté stěhování a s tím neradostné chození do školy, protože jsem nestačila nikde zapustit kořeny a najít si kamarády, nemilé zdravotní problémy, pak velká touha žít v Praze a splnění skoro pohádkového příběhu a proměna z „popelky“ na „princeznu“ a přes třicet let užívání si pomyslné slávy manekýnky.
Ano, vadí mi, že už je to všechno jen vzpomínkou, že už vše nejdůležitější je prostě za mnou a přede mnou jen stáří. Když někdo tvrdí, jak je stáří krásné, moudré a nevím co, tak mi to vadí. Na začátku se člověk snaží, seč mu síly stačí, se se stářím vyrovnat. Než pochopí, že je to marný boj. Svět kolem nás se hodně změnil a někdy mi připadá, že zešílel. V době mého mládí jsme si starých lidí vážili – jejich moudrosti a zkušeností. Ale to je bohužel nepředatelné.
Vadí mi, jak společnost dává najevo nám dříve narozeným, že jsme tu „navíc“: proč mají mladí pracovat na staré?! Jako bychom celý svůj produktivní věk neplatili daně a zdravotní pojištění. To mi nejen vadí, ale navíc mě to uráží. Jen se snažím nerezignovat, a proto stále bojuji sama se sebou i s tím neporazitelným stářím, které je odrazem našich hříchů v mládí, kdy jsme si všichni mysleli, že jsme nesmrtelní! Vadí mi, že ráno nemůžu jen tak vyskočit z postele, protože stáří přináší i zdravotní problémy, ale snažím se.
Stále se učím něčemu novému: napřed to byl mobil, dnes je to počítač, protože mi vadí, že stále jen slyším ze všech stran, že to i ono si najdete na www… Mám to štěstí, že počítač i mobil mám, ale myslím i na ty, pro které je to nedostupné, a vadí mi, že dnešní společnost je tak neúprosná až bezcitná. Vadí mi, že je dnes tak málo času na život, a přitom všichni směřujeme do stejného konce. Vadí mi, že se dnes tolik skloňuje slovo peníze a podle jejich množství je člověk do dnešní společnosti zařazen.
Vadí mi a trápí mě, že chodím kolem bezdomovců, vadí mi, že lidi jsou schopni vyhodit do popelnice jakéhokoliv živého tvora, vadí mi, že se kácejí deštné pralesy, plíce planety, vadí mi, že i u nás se kácejí tisíce stromů kvůli často monstrózním a megalomanským stavbám, vadí mi, že kanadská vláda schválila zvýšení brutálního masakrování mláďat tuleňů, že se loví majestátní velryby, žraloci jsou už na vyhubení, vadí mi, jak se povolují boháčům odstřely nádherných šelem, které jsou též na vymření, a pak mi vadí, jak některé „celebrity“ kožešiny těch většinou chráněných zvířat nosí.
Vadí mi, že si někteří lidé nevidí ani na špičku nosu a chovají se, jako by měli žít na věky. Vadí mi, že si hodně lidí neváží toho, že můžou na této jedinečné zemi žít, vadí mi, že si neuvědomují, že bychom měli žít v souladu s přírodou a konat dobro nejen pro sebe, ale i pro ostatní živé tvory.
Mohla bych ještě dlouho psát o tom, co mi vadí, ale přes všechen pesimismus, který z těchto řádků vyplývá, chci věřit, že lidstvo má ještě šanci a naději vzpamatovat se a pochopit, že život je jedinečný dar, který jsme dostali do vínku od vesmíru nebo od boha a že stojí za to žít.
Dalajlama řekl: „Chceš-li změnit svět, napřed změň sám sebe.“
Marta Pospíchalová
Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Pixabay
