Bez kočky je život smutný

Bez kočky je život smutný

Bez kočky je život smutný

Milí čtenáři, nedá mi, abych se nezastala koček, kterým se většinou ubližuje hlavně tím, že se o nich tvrdí v různých médiích, že způsobují bůhví jaké choroby, a hlavně alergie.

Povím vám příběh ze života. Můj muž, když jsem ho poznala, byl alergik. V květnu, měsíci lásky, kdy všechno pučí a kvete, to bylo nejhorší a nedej bože, když se v jeho blízkosti objevilo nějaké zvíře, zvláště kočka.

Jednou jsme přišli domů a tam seděla dcera a v náručí měla nehezkého kocourka „puberťáka“, který nás okamžitě radostně vítal a hned ukazoval, jak je čistotný. Stále chodil na bedýnku s pískem, a hlavně se chtěl mazlit. Dával prostě najevo vděčnost za to, že ho Andrea zuboženého, podvyživeného a se zlomeným čumáčkem přinesla z ulice – a chtěla si ho zásadně nechat. To byla pohroma, hlavně pro manžela, protože začal okamžitě kýchat, otékat…

Já jsem si taky neuměla představit, jak se budu starat o kočku, když jsme neustále na cestách. Dcera prohlásila, že jestliže půjde Jonáš, to bylo jeho nové jméno, že půjde i ona. Manžel zase tvrdil, že jestli nepůjde kocourek, půjde on. Nastal „boj“ kdo s koho, a kdo myslíte, že vyhrál? Jonáš!!! Dělal „psí kusy“, abychom si ho zamilovali. A povedlo se mu to. Vždyť „hrál“ o svůj život.

Nakoupili jsme přenosku pro převážení koček a Jonáš s námi jezdil nejen na chalupu, ale i na dovolenou do ciziny. Mezitím se dcera vdala, odstěhovala a starost zůstala jen na nás. Veterinář nám hned při první prohlídce řekl, že nám nechce kazit radost, ale že Jonáš je tak zanedbaný a zdevastovaný, že nám dlouho nevydrží. Při naší láskyplné péči, kterou nám vrchovatě vracel, vydržel 18 let. Sice jsem oplakala jeho kastraci, ale mít v bytě značkujícího kocoura prostě nelze. Omlouvala jsem se mu celý jeho život.

A jak dopadl můj muž se svou alergií? Zašel za kamarádkou lékařkou, aby mu nějak pomohla, že nechce řešit svůj problém tím, že se zbaví kocoura, kterého si stačil zamilovat. Řekla mu, že si předně musí denně sugerovat, že žádnou alergii nemá. K tomu přidala nějaké léky a světe div se, můj muž se uzdravil! Když Jonáš odešel do kočičího nebe, hned jsme si obstarali novou kočičku, uliční směs, a ta nás všechny obšťastňuje už desátým rokem a vůbec si neumíme život bez ní představit. Je to pyšná a strašně chytrá šelma, která vše udělá, jen když sama chce. Nedá se prostě zotročit. Měl to být zase kocourek, ale časem jsme zjistili, že je to ona, a tak se z Kryštofa stala Krišpína.

Vždycky vím deset minut předem, že přijde manžel domů – čeká za dveřmi a dlouho ho vítá a povídá si s ním. Pak sedí na křesle a dívá se mu s láskou do očí, a když vidí, že je pozoruji, přiběhne ke mně, abych nežárlila, a zase se k němu vrátí. On je jí vzácnější, nedivím se, je to přece kočka! Mohla bych na toto téma psát ještě dlouho, ale byla bych ráda, kdyby i tento malý příběh otevřel některým lidem oči i srdce a kdyby se chovali nejen ke kočkám lidsky a s láskou.

My, kteří už zkušenosti s kočkami máme, bychom mohli vyprávět, o co všechno lidé přicházejí, když si myslí, že kočky jsou falešné a nevděčné. Za trochu péče a starosti dokážou dát moře lásky a radosti. Moje velehradská babička, mi vždycky říkávala, že „kdo nemá rád zvířata, není dobrý člověk“. Život jí bohužel dává za pravdu. Každé zvíře se dá ochočit, a jak říká Malý princ od Saint-Exupéryho: „Když si někoho ochočíš, musíš se o něj také postarat.“

Fejetony
Tvarohové řezy Ty nejlevnější tipy na skutečnou krásu

Žádné komentáře

Přidat komentář