Kategorie: Fejetony

Byli dva mladí lidé, kteří si dali rande 21. srpna 1968 v Praze. Ona byla Ruska – vlastně Ukrajinka Jelena – a on byl Němec Kurt. Rok předtím se setkali na nějakém sjezdu demokratické mládeže a tam se do sebe zamilovali.

„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách. Pokaždé je v tom cítit flákota studu prorostlá ostychem, opečená na malosti, kořeněná zhrzeností, flambovaná neschopností a navrch zalitá šťávou ze závisti a přízemnosti. A přitom bych měl závidět spíš já jim. V Praze totiž už dávno není blaze, ale víceméně tak, jak praví parodie onoho veršíku: draze, nesnáze a saze.

Brzičko je tady slunovrat a všechno začíná nanovo, ale já se přesto hlásím s příběhem podzimním, z krátících se dní a dohasínajícího světla, protože ho mám ještě plnou hlavu a jiný bych asi vyprávět nedovedla.

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

Milé dámy, minule jsme si povídaly o kosmetice – zda používat drahé krémy, nebo ne. Nechávám to samozřejmě na vás, chtěla jsem vám jenom sdělit své zkušenosti.

Mám ráda krávy a nejsem sama. Znám v Chile jednoho tuze nadějného mladého advokáta a ten jich má v bytě celé stovky, černé, bílé, zelené, modré, vyvedené od známých umělců i takové ty z moduritu. Nebezpečně nízko nad postelí se mu vznáší purpurová kráva s křídly… Ale to je jiná písnička.

Milí čtenáři, nedá mi, abych se nezastala koček, kterým se většinou ubližuje hlavně tím, že se o nich tvrdí v různých médiích, že způsobují bůhví jaké choroby, a hlavně alergie.

A zase už tu jsou Vánoce. Taky se vám zdá, že je to rok od roku kratší? To bude asi přece jen tím stářím. Všechno jaksi víc utíká. A mně se taky víc vybavují věci dávno zasuté.

Ano, milí čtenáři, jestli mě opravdu něco štve, je to politika, ale protože jsou Vánoce za dveřmi, nechci ani sebe, ani vás připravit o nastávající krásné dny marným naříkáním a stěžováním. Stejně si myslím, že vše, co se děje, má se dít a my jsme možná schopni svým pozitivním myšlením, nadhledem a humorem zvrátit a ovlivnit i nepřízeň osudu… Vím, že to vždy neplatí a některá rozhodnutí osudu jsou nezvratná, ale co s tím? To je jeden velký otazník.

Taky taková slovní hříčka – „to nemá duši“ nebo „z duše to nenávidí“, „to je dobrá duše“ a tak dále a tak dále. Ale co to vlastně je duše? Víme, co je srdce, víme, co je mozek, co jsou svaly, kosti. To všechno jsou věci konkrétní, na které si můžeme sáhnout. Ale duše?

Je několik literárních textů, které mě vždy a bezpečně rozesmějí. Prim má mezi nimi Čapkův Marsyas, ta pasáž o provázanosti osobních citů s přírodními jevy. Když mi vytane na mysli Kolem pražských věží / holubi se točí / a já nesouhlasím / s profesorem Rádlem, směji se vždy nahlas, dlouho a srdečně a nemohu si pomoci.

Slovo mapa pochází ze středověké latiny a představuje zkratku slov “mappa mundi”, neboli list, na kterém je nakreslena mapa světa.

Když vám blízká přítelkyně sdělí, že je těhotná, tradice velí se zaradovat. Když mi to ale oznámila kamarádka v New Yorku, zpracovávala jsem to se skoro stejným nadšením, jako by mi řekla, že za půl roku nás čeká konec světa.