Do svých dvaatřiceti let neuměla uvařit ani vejce natvrdo. Pak se zamilovala do svého muže a do města Paříž. Naučila nejdřív vařit sebe a potom miliony lidí. Dnes není Američana, který by neznal její jméno, a za velkou louží patří její kuchařka v každé domácnosti k rodinnému stříbru. A my vám teď v časopise Krásná postupně představujeme její nejlepší recepty
Taky máte kamarádku, která je sice strašně fajn, ale člověk to zjistí, teprve až když ji trochu pozná? Je jednou z těch lidí, kteří vzbuzují naprosto mylný první dojem, a zůstanou tak proto většinou „kolemjdoucích“ nedoceněni? Přesně takové pocity mívám někdy s městem New York.
V době empíru kralovala v životním stylu francouzská móda. Týkalo se to i gastronomie. Pryč byla doba přejídání. Sice se stále podávalo menu o několika chodech, porce byly ale menší a uměřenější.
V centru Prahy se stále něco kutá. I v krátké Palackého ulici, kde si v ruchu velkoměsta ani nevšimnete tichého domu s letitými masivními vraty. Odtud, z barokního MacNevenova paláce, vyzařuje klid. Z otevřených oken prvního patra kdysi výrostek Jan Palacký, syn uctívaného dějepisce, rozpustile pokřikoval na chodce pod sebou, zatímco jeho ukázněná mladší sestra Marie (18. 4. 1833–29. 3. 1891), narozená ve znamení Berana, hloubala, jestli obstojí jako dobrá dcera národa.
Jiří Slíva – inženýr ekonomie, hráč na bicí a kytaru, básník, milovník dobrého humoru, jazzu i vína, hlavně však kreslíř, ilustrátor a grafik. Autor poetických obrázků s nezaměnitelným rukopisem, v nichž se prolíná chytrý humor s originálním nápadem, dadaistická hravost a nonsens s inteligencí.
Dávno jsou pryč doby, kdy se hráze našich rybníků a potoků hemžily raky. Dnes jsou tito zajímaví a trochu tajuplní korýši u nás velkou vzácností. Jejich tělo je chráněno pevným krunýřem, a když povyrostou, musí krunýř vyměnit. Dělají to obyčejně v srpnu.
Chodec, který prochází podloubím domu na Havelském trhu, si mnohdy nevšimne zvláštního erbu, umístěného nad velkou bránou s nápisem U Radnických, který je umístěn až u samého stropu podloubí.
V době empíru kralovala v životním stylu francouzská móda. Týkalo se to i gastronomie. Pryč byla doba přejídání. Sice se stále podávalo menu o několika chodech, porce byly ale menší a uměřenější.
Název článku je citací ze slavné básně Jiřího Wolkera Umírající a pokračování verše zřejmě zná každý středoškolák. Inu: Smrti se nebojím/smrt není zlá/smrt je jen kus života těžkého/co strašné je, co zlé je, to umírání je/ kdy smysly střelené v letu padají ze všeho, ze všeho… Pokusíme se vám v letošním ročníku nabídnout čtyři zamyšlení nad tajemstvím jménem smrt a byli bychom rádi, kdybyste se při čtení netřásli strachy, ale usmívali se…
Obsahem následujícího textu budou vedlejší věty, a to proto, že logicky navazují na předešlé učivo o větných členech. Platí totiž tato zásada: z větného členu lze utvořit vedlejší větu, z vedlejší věty lze utvořit větný člen. Připomeneme si větné členy, s nimiž jsem vás seznámila v předešlých číslech časopisu Krásná, zároveň uvidíte pojmenované vedlejší věty – zkráceně VV
