Patří zvířata do manéže? Zvířata bez výběhů

Cirkus – co všechno se skrývá v jednom jediném slově. Oslnivá světla manéže, klauni, akrobati předvádějící vysoko v kopuli šapitó čísla, při nichž mrazí v zádech, krasojezdkyně v půvabných šatečkách posetých třpytivými flitry, tygři proskakující hořící obruče, medvědi jezdící na kole či malých motocyklech, šimpanzi, kteří za všeobecného veselí stolují, hrají tenis, kouří a popíjejí čaj. Blyštivé pozlátko tohoto zvláštního světa láká návštěvníky všech generací. Kouzlu cirkusu propadají děti i dospělí. I když dnešní doba nabízí nepřeberné množství jiných zábav a vyžití, cirkusy nezanikly a stále mají své publikum.

Zvířata bez výběhů

Ochránci zvířat s oblibou kritizují zoologické zahrady za to, že drží divoká zvířata v zajetí. Podle nich je to neetické a nemorální a zoologické zahrady jsou v 21. století přežitkem. Počátkem 90. let minulého století přišla nejrůznější hnutí na ochranu zvířat s nápadem blokovat brány zoologických zahrad. Aktivisté chtěli návštěvníky upozornit na smutný úděl chovaných zvířat. Podle jejich představ je třeba všechny vypustit „na svobodu“. Ti nejaktivnější a nejradikálnější se občas rozhodli vzít „spravedlnost do svých rukou“, vloupávali se do zoo a v noci vypouštěli zvířata z ubikací a výběhů. O tom, jak nesmyslné a stupidní takové počínání je, se před několika lety mohli přesvědčit obyvatelé Norimberku, když se na okraji města objevili lední medvědi. Z ubikací je pustili samozvaní bojovníci za práva zvířat. Výsledek jejich „akce“ byl tristní, jeden z medvědů musel být zastřelen, protože hrozilo nebezpečí, že zaútočí na člověka, druhého se podařilo uspat narkotizační střelou. Zmatená zvířata, která se ocitnou v neznámém prostředí města, podléhají panice a stresu a jejich počínání je nevyzpytatelné.

Před branami cirkusů ale nějaké radikální blokády a podobné protesty moc nevidíme. Zoologické zahrady bývají kritizovány, že nedopřávají zvířatům možnost pohybu. Ale co zvířata v cirkusech? Návštěvník, který ještě dopoledne v zoologické zahradě horlil nad nedostatečnými rozměry výběhů pro šelmy, večer v cirkuse s nadšením zhlédne drezúru lvů nebo tygrů. Se zájmem sleduje, jak po skončení představení majestátní zvířata opouštějí manéž tunelem, a vůbec mu nepřijde na mysl – kam vlastně odcházejí. Kam? No, přece do klece nebo maringotky. Cirkusová zvířata žádné stálé domovy nemají a ani nemohou mít, o výbězích nemluvě. Obvyklým argumentem je, že cirkusová zvířata jsou většinou narozená v zajetí, a nemají tedy ponětí o nějakém „životě na svobodě“. To, že celý život tráví v malém prostoru v bezprostřední blízkosti člověka, však neznamená, že neprožívají stres nebo nereagují na surové zacházení.

Před pár roky posloužil cirkusový lev jako živý poutač k technickému veletrhu na pražském Výstavišti. Před hlavním vchodem, jen pár metrů od rušné ulice, kde projíždějí auta i tramvaje a procházejí davy lidí, stála ve dne v noci maringotka s masivními mřížemi. Zvíře většinu času přecházelo sem tam, jako by chtělo potvrdit platnost rčení „chodí jako lev v kleci“; evidentně stresované z neznámého prostředí a hluku. Kdo by si myslel, že je to vtipná reklama na pár hodin, mýlil se. Lev si musel celých pět dní trvání veletrhu pěkně „odsloužit“. Nikdo se nebohého zvířete nezastal i návštěvníkům to připadalo jako dobrý nápad. Na dotaz ze zoologické zahrady odpověděli organizátoři po krátké poradě, že vše schválil veterinář a o lva se pravidelně stará jeho ošetřovatel. Pražští ochránci zvířat v té době patrně protestovali někde na venkově proti výstavbě velkokapacitních drůbežáren. Pouze na webových stránkách jedné organizace se objevila krátká kritika tohoto počínání a to bylo vše.

V souvislosti s tím se nabízí poněkud prozaičtější vysvětlení, proč ochránci zvířat raději vysedávají před branami zoologických zahrad než u pokladen cirkusů. Zatímco v případě zoologické zahrady se jim dost často dostane publicity a zaměstnanci zahrady jsou ochotni s nimi o údělu zvířat na této planetě dlouze diskutovat, lidé od cirkusu bývají mnohem přímočařejší, a hlavně razantnější. Jejich zemité přesvědčení, že vše, co činí, je správné, nenechává příliš mnoho prostoru k diskusi.

Osobně se o tom přesvědčil krátce po sametové revoluci tehdejší ředitel pražské zoo. Navštívil jej majitel pojízdného zvěřince s nápadem, že se několik týdnů usídlí před branami zoo. „Lidé si budou moci zvířata nejdříve pěkně zblízka prohlédnout a pak se mohou vydat do zahrady,“ argumentoval. Pojízdné zvěřince jsou vedle balkánských medvědářů a koridy ten nejhorší způsob týrání zvířat. Kdo někdy viděl hady s tělem plným cárů staré kůže, kteří nemají možnost se vykoupat a starou kůži tak hladce svléknout, krokodýly se zdeformovanými čelistmi, protože se do své ubikace už prostě nevejdou, ví, o čem je řeč. Ředitel pochopitelně jakoukoli domluvu striktně odmítal. Když majiteli zvěřince došly argumenty slovní, došlo na ránu pěstí. Za nějaký čas se v zahradě objevil psychicky vyrovnanější bratr zmíněného prchlivce a velice se podivoval, proč pan ředitel argumentoval nějakým týráním. Vždyť krokodýl nebo had přece žádnou bolest nebo stres necítí…

Archiv, časopis Krásná 2010, Fotografie: Pixabay