Kategorie: Fejetony

Sám sebe označoval za dítě, dobrodruha, světoběžníka a filmaře. Pomocný dělník, komunista, odbojář, britský špion, kontrarozvědčík, pedagog, křesťan, jogín, Moravan, Němec, a především filmový režisér. Dlouhý krásný život plný zvratů, tak to má být…

Jaký je pohled na svět zpod burky? Nebo abych byla přesná, skrze nikáb, závoj, který zakrývá i obličej a nechává jen úzkou škvírku přes oči ve stylu ninja?

Venkovské ženě oběsili muže. Nebojoval proti nikomu. Zabili ho pro výstrahu, ukradl pár pytlů cementu. Pohřbila mrtvého téže noci, blížila se fronta, kdo ví, jak dlouho by potom čekal. Před kuropěním vešli do domu smutku dva vojáci, netušili, co se stalo, poručili vdově připravit vůz, zapřáhnout koně a jet s nimi.

„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách.

Vždycky tak říkala vějířkům kolem očí. Kolem očí se prý schraňuje všechen ten smích i pláč. Jako v kmeni stromu.

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

Co bylo osudového na žvástu „Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij.“

Takže znovu jaro! Zaplať Pán Bůh! Letošní zima byla opravdu k nepřežití, odporná, alespoň pro mne. Jsem slunečný člověk, miluju slunce, a jakmile dá o sobě alespoň trochu vědět, hned se mi život zdá krásnější.

Život je přece krásný! Začíná navíc jaro! Dokud jsme tady, má nám co říct. Nemyslíte?