Kategorie: Fejetony

Byli dva mladí lidé, kteří si dali rande 21. srpna 1968 v Praze. Ona byla Ruska – vlastně Ukrajinka Jelena – a on byl Němec Kurt. Rok předtím se setkali na nějakém sjezdu demokratické mládeže a tam se do sebe zamilovali.

„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách. Pokaždé je v tom cítit flákota studu prorostlá ostychem, opečená na malosti, kořeněná zhrzeností, flambovaná neschopností a navrch zalitá šťávou ze závisti a přízemnosti. A přitom bych měl závidět spíš já jim. V Praze totiž už dávno není blaze, ale víceméně tak, jak praví parodie onoho veršíku: draze, nesnáze a saze.

Brzičko je tady slunovrat a všechno začíná nanovo, ale já se přesto hlásím s příběhem podzimním, z krátících se dní a dohasínajícího světla, protože ho mám ještě plnou hlavu a jiný bych asi vyprávět nedovedla.

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

Milé dámy, minule jsme si povídaly o kosmetice – zda používat drahé krémy, nebo ne. Nechávám to samozřejmě na vás, chtěla jsem vám jenom sdělit své zkušenosti.

Mám ráda krávy a nejsem sama. Znám v Chile jednoho tuze nadějného mladého advokáta a ten jich má v bytě celé stovky, černé, bílé, zelené, modré, vyvedené od známých umělců i takové ty z moduritu. Nebezpečně nízko nad postelí se mu vznáší purpurová kráva s křídly… Ale to je jiná písnička.

Milí čtenáři, nedá mi, abych se nezastala koček, kterým se většinou ubližuje hlavně tím, že se o nich tvrdí v různých médiích, že způsobují bůhví jaké choroby, a hlavně alergie.

A zase už tu jsou Vánoce. Taky se vám zdá, že je to rok od roku kratší? To bude asi přece jen tím stářím. Všechno jaksi víc utíká. A mně se taky víc vybavují věci dávno zasuté.