Jaký vztah máte ke smlouvání? Mám kamaráda, je to samorost. Odjakživa rád cestuje, ale nikdy nesmlouvá, ze zásady. Hádali jsme se proto. „Ona tě chce obrat, jasně, to vidí i slepý,“ říkala jsem na soutoku Amazonky s Riem Negrem, když jsem s hrůzou přihlížela, kolik po něm chce boubelatá domorodka za dvě manga. „Ale já jí to můžu dát,“ říkal on, „styděl bych se, že mám víc než ona…“ Naučila jsem se mlčet.
Je květen, je máj, lásky čas. A tak by možná nebylo od věci něco si o tom zázračném lidském citu říci. Jinak o něm bude mluvit zamilovaný a samozřejmě jinak psychiatr nebo psycholog.
Jak já se na něj těším! Nevím, jestli to není také tím starým českým pořekadlem: Každá babička stará, dočkat se nemůže jara. Asi taky, ale vím, že i daleko mladší lidé se těší na jaro tak jako já. Spíš si myslím, že my, lidé z města, zimu snášíme hůř. Já si ještě pamatuji na krásné zimy u babičky na Vysočině. Ale to je dávno pryč, to bylo něco úplně jiného.
Když byly mojí sestře tak tři roky a ještě neměla mladšího sourozence, měla prý imaginární kamarádku Moudu, která jí dělala společnost v parku nebo když si měla sama hrát. (Touha po společnících ji myslím s mým narozením přešla, ale o tom až jindy.)
Strašně se zlobím! Nedávno – údajně „pro stáří“ – vyhodili z TV Nova jednoho moderátora. Pokud vím, tak mu je kolem padesáti let. Hlavně se prý nehodil ke své krásné mladé kolegyni, která má opravdu krásná prsa a hezkou hřívu, ale… Myslím, že ta krasavice by se spíš hodila jako manekýnka na molo.
Restaurace a bary o letních víkendech zejí prázdnotou, střešní terasy se vylidní a ulicemi krouží neobsazené taxíky. Radost, že máte Manhattan sami pro sebe, ale nějak kalí plíživý pocit, že člověku tak trochu ujel vlak. Přesněji řečeno spoj Long Island Rail Road, který odvezl ty šťastnější do pobřežního resortu Hamptons. Kde to v létě žije.
Moje kadeřnice Veronika rozhodně ne! V téhle roční době obvykle prohlašuje: „Zima? Tak do Vánoc, prosím, to ano, rolničky, svíčky, Vánoce bílé, ale pak by to mohlo skončit! Stačilo!“
Oba moji rodiče jsou dnes již v důchodu, ale když jsem byl malý, oba pracovali hodně. Moje maminka řídila malé nakladatelství z přízemního patra našeho domu uprostřed hor jižně od San Franciska. Tatínek byl právník a pracoval v jedné z těch kanceláří, které máte větší šanci vidět v televizi než osobně navštívit. Byla ve 32. patře na adrese Embarcadero Centrum 1 v San Francisku, což, jak všichni žijící na západním pobřeží vědí, je naše verze newyorského Světového obchodního centra.
Kdybyste mě potřebovali rychle najít někde v klubu, koktejlovém baru, na koncertě, večírku, na plese nebo v levné jídelně, nebyl by to nijak složitý úkol. Ne snad proto, že bych měl ty nejnaleštěnější střevíce, vyžehlenou kravatu a sofistikovaně oslovoval přítomné dámy.
Milí čtenáři, nechtěla bych žít v době velikána Shakespeara, ale jak je možné, že jeho dílo tak pravdivě popisuje i dnešní dobu? Často kolem sebe slyším, jak je důležité znát svou minulost, abychom se poučili a nedělali stejné chyby. Ale i když ji známe, děláme je stejně, znovu a znovu.