Autor: Olga Walló

Když jsem byla malá, fascinovaly mě lidské tváře, dokázala jsem se na ně dívat dlouho, soustředěně a nehybně – nejlépe z nějakého skrytého místa, kde nikdo nehleděl na mne.

Mám ráda krávy a nejsem sama. Znám v Chile jednoho tuze nadějného mladého advokáta a ten jich má v bytě celé stovky, černé, bílé, zelené, modré, vyvedené od známých umělců i takové ty z moduritu. Nebezpečně nízko nad postelí se mu vznáší purpurová kráva s křídly… Ale to je jiná písnička.

Je několik literárních textů, které mě vždy a bezpečně rozesmějí. Prim má mezi nimi Čapkův Marsyas, ta pasáž o provázanosti osobních citů s přírodními jevy. Když mi vytane na mysli Kolem pražských věží / holubi se točí / a já nesouhlasím / s profesorem Rádlem, směji se vždy nahlas, dlouho a srdečně a nemohu si pomoci.

Staří Římané nazývali horké červencové dny, kdy Sirius, psí hvězda, vychází ráno, dies caniculares. To jsem se dozvěděla ze slovníku až teď, celý život žiji s představou, že psí dny jsou ty hrozné rozpálené dny, kdy by z města utekl i pes, pokud by ovšem cestou žízní nepadl.

Začnu velmi osobně. Dávno, dávno již tomu – někdy v druhé půli padesátých let – bylo nebylo v Praze na Vinohradech kino a jmenovalo se Ilusion.

Začnu velmi osobně. Dávno, dávno již tomu – někdy v druhé půli padesátých let – bylo nebylo v Praze na Vinohradech kino a jmenovalo se Ilusion.

Zase chodím městem, cizím dalekým městem, rozpouštím se v něm jako cukr v čaji. Je to sportovní disciplína námahou srovnatelná s výstupy do vysokohorských sedel, nemnoho excentriků, kteří podnikají obojí, vám to ochotně potvrdí.

Má kamarádka jí říká „rýmička“ a já dobře vím proč. Je herečka a patří tudíž do „kasty nepostradatelných“. Těch, kteří stonat prostě nesmí. Kdyby nenastoupili do práce, všechno by se zastavilo. To oni těm druhým nemohou udělat.