Váš košík je prázdný.
Prohlédněte si naše produkty.
Zobrazit produkty
Myslíte, že ještě někde ve skalní proláklině leží sníh? Já myslím na leccos, protože mi ujel vlak. Vlak může ujet doslovně i obrazně, faktem zůstává, že k nám na kopec se po deváté už dostanete leda po svých. Anebo autem… Ale moje vozítko se jmenuje „Achilles, ten, co nepředhoní želvu“ – a stojí dnes bůhvíkde. Doufám, že tam jsou na něj hodní. A že si na mne občas vzpomene. Jsem zpozdilá.
Vzdorů je celá plejáda. Když opomineme vzdorovité dítě, prodavačku úspěšně vzdorující snahám zákazníků nakoupit si, co chtějí, a řadu podobných banálních vzdorů, zůstává nám vzdor ve své čisté podobě. Co to tedy je?
Byli dva mladí lidé, kteří si dali rande 21. srpna 1968 v Praze. Ona byla Ruska – vlastně Ukrajinka Jelena – a on byl Němec Kurt. Rok předtím se setkali na nějakém sjezdu demokratické mládeže a tam se do sebe zamilovali.
„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách. Pokaždé je v tom cítit flákota studu prorostlá ostychem, opečená na malosti, kořeněná zhrzeností, flambovaná neschopností a navrch zalitá šťávou ze závisti a přízemnosti. A přitom bych měl závidět spíš já jim. V Praze totiž už dávno není blaze, ale víceméně tak, jak praví parodie onoho veršíku: draze, nesnáze a saze.