Váš košík je prázdný.
Prohlédněte si naše produkty.
Zobrazit produkty
„Dokodrcala“ jsem se do slušného věku a pořád se divím, jak to všechno uteklo. Krásné i strachuplné válečné dětství, pak neuvěřitelné nadšení poválečné, časté stěhování a s tím neradostné chození do školy, protože jsem nestačila nikde zapustit kořeny a najít si kamarády, nemilé zdravotní problémy, pak velká touha žít v Praze a splnění skoro pohádkového příběhu a proměna z „popelky“ na „princeznu“ a přes třicet let užívání si pomyslné slávy manekýnky.
Myslíte, že ještě někde ve skalní proláklině leží sníh? Já myslím na leccos, protože mi ujel vlak. Vlak může ujet doslovně i obrazně, faktem zůstává, že k nám na kopec se po deváté už dostanete leda po svých. Anebo autem… Ale moje vozítko se jmenuje „Achilles, ten, co nepředhoní želvu“ – a stojí dnes bůhvíkde. Doufám, že tam jsou na něj hodní. A že si na mne občas vzpomene. Jsem zpozdilá.
Vzdorů je celá plejáda. Když opomineme vzdorovité dítě, prodavačku úspěšně vzdorující snahám zákazníků nakoupit si, co chtějí, a řadu podobných banálních vzdorů, zůstává nám vzdor ve své čisté podobě. Co to tedy je?
Byli dva mladí lidé, kteří si dali rande 21. srpna 1968 v Praze. Ona byla Ruska – vlastně Ukrajinka Jelena – a on byl Němec Kurt. Rok předtím se setkali na nějakém sjezdu demokratické mládeže a tam se do sebe zamilovali.