Autor: Pavel Příhoda

Pojďte s námi na procházku. Půjdeme po cestách dosud nevyšlapaných, vinoucích se líbeznými dalekými krajinami. Budeme putovat místy, která nedílně patří k naší přírodě – po obloze. Jen u nás tvoří vznosný barokní strop české země. Procestujeme jej tedy křížem krážem v různých ročních dobách a zastavíme se u zajímavých a pozoruhodných míst. Prohlédneme si je někdy prostým okem, leckdy se ale vyzbrojíme triedrem nebo i dobrým dalekohledem.

Nejjasnější hvězdy zimního nebe tvoří výrazné seskupení, jehož středem prochází šikmo k jihovýchodu Mléčná dráha. Vytvářejí veliký orientační obrazec zvaný „zimní mnohoúhelník“.

Podzimní příroda se chystá k zimnímu spánku a také polovina oblasti podzimních souhvězdí je jakoby ospalá, nevýrazná.

Ve vesmíru můžeme obdivovat jeho ohromná prostranství, opájet se barvami mlhovin, stanout v údivu nad rozsáhlými hvězdnými soustavami. Všechno to je vážné, vznešené, zdrcující a nedotknutelné. A přece má vesmír jeden rys, který působí přímo bizarně. Je to oběžný pohyb vesmírných těles, která v kosmickém prostoru krouží, obíhají – obrozenec by řekl, že kolotají. Vesmír je plný pohybu. Jako by žil, jako by byl živou bytostí. Ale nenechme se příliš unášet představivostí.

Slunce prošlo nízké a tísnivé úseky své dráhy a stoupá. Dny se prodlužují a v přírodě již cítíme zprvu nesmělé náznaky předjaří; ty sílí a hlásí se stále naléhavěji.

Náš vesmír zkrátka stárne. Budoucnost bude neradostná, prostor se dále rozepne a potemní. Potěší nás alespoň představa, že podobných vesmírů, jako je náš, je víc? Nic zřejmě nekončí definitivně, všechno znovu a znovu začíná.

Člověku se až tají dech, jak se v poslední době zrychluje výzkum vesmíru. Cítíme se v podobné situaci jako historik, bádající ve starých archivech, který objevil zaprášenou, starou, dlouho hledanou kroniku s množstvím zajímavých záznamů z nejstarších dob historie lidstva. Kdybychom tak mohli nalézt podobnou kroniku i se zápisy událostí našeho vesmíru... Kdysi to bylo jen zbožné přání, dnes ale už skutečnost!

Když se starý rok chystá sejít s novým, obstoupí nás starobylá tajemství, přichází doba magických znamení. Slunce, ten oslňující král oblohy, sestupuje den za dnem níž po své odvěké dráze a ztrácí životní sílu jako stařec nad hrobem. Jeho zlaté tělo zkrvaví purpurem. Stále dřív uléhá do lože pod horizontem a moc nad světem vkládá do rukou dlouhé, předlouhé noci.

Zlovolná doba dlouhých nocí končí. Nastává významný okamžik, kdy se délka dne vyrovná délce noci – přichází jarní rovnodennost. Tehdy skončí astronomická zima a začíná astronomické jaro.