Cesty jarní oblohou (1. díl)

Pojďte s námi na procházku. Půjdeme po cestách dosud nevyšlapaných, vinoucích se líbeznými dalekými krajinami. Budeme putovat místy, která nedílně patří k naší přírodě – po obloze. Jen u nás tvoří vznosný barokní strop české země. Procestujeme jej tedy křížem krážem v různých ročních dobách a zastavíme se u zajímavých a pozoruhodných míst. Prohlédneme si je někdy prostým okem, leckdy se ale vyzbrojíme triedrem nebo i dobrým dalekohledem.

S příchodem jara se zimní souhvězdí den po dni sklánějí níž a níž k západnímu obzoru a na jejich místo nastoupí hvězdy jara. Po zimním hvězdném ohňostroji se obloha zklidní, hvězd na ní září poskrovnu. Zatímco pozemská příroda se probouzí, kvete a voní, vesmír má jinou představu a předvádí nám svou hloubku. Na jaře spatříme jen bližší hvězdy v nevelkém počtu. Bohatá Mléčná dráha uléhá k severnímu obzoru a ztrácí se. Největší poklady jarní oblohy však leží v nesmírných dálkách a odhalí ho teprve velké dalekohledy.

Přichází soumrak, pomalu se stmívá. Nastává dubnová jarní noc. Náš zrak si přivyká houstnoucí tmě… Na temném nočním nebi se zvolna rozsvěcují hvězdy. Nejnápadnější z nich je mohutná postava Lva. Vleže odpočívá nad jihovýchodem. Jeho hlava se ztrácí v mohutné hřívě a hledí k západu. Přední tlapy má pohodlně natažené a v nich svítí jasná hvězda Regulus. Další hvězdy značí lví hřbet a zadní tlapy s ocasem. Hvězdný obrazec je opravdu podobný své živé předloze a můžeme jej číst jako obrázkové písmo. Tak jistě poznávali oblohu lidé starověku. Ale lidská paměť je vratká. Vystřídalo se mnoho pokolení, vznikly a zanikly kmeny a národy, než se představa o obloze ustálila. Na konci té předlouhé štafety stály národy starých Sumerů, Babyloňanů a staří Řekové. Tehdy se zrodila souhvězdí – tradicí stanovené obrazce hvězd. Podrobný seznam 48 souhvězdí sestavil řecký astronom Ptolemaios, a to před rokem 160 n. l. Od té doby až do našich dnů se počet souhvězdí ustálil na 88 a k obrazcům souhvězdí přibyly přesně dohodnuté hranice.

Hvězdy jsou od Země různě vzdálené a nejde o nic jiného než o daleká cizí Slunce. Kdybychom se do těchto hlubin vydali rychlostí myšlenky, míjeli bychom hvězdy jako sněhové vločky ve vánici. Jsou jich tisíce, miliony, miliardy. A mezi nimi mlhoviny, kolébky hvězd. To vše se objevuje před námi v celých shlucích a mizí za námi. Poletíme snad těmi hlubinami donekonečna? Ne – hvězd je postupně stále méně a konečně před sebou nevidíme skoro žádné, jen tu a tam se některá objeví a zmizí za námi. Pokud se pak podíváme za sebe, zatajíme dech. Spatříme zářící, mlhavý obrovitý útvar, rozčleněný do spirál a prozářený hvězdami… Vyletěli jsme z naší Galaxie, rozsáhlé soustavy, tvořené hvězdami a mlhovinami. Její nejnápadnější část má tvar disku. Ten je tak velký, že světlo jím proletí až za sto tisíc roků. Před námi se zdá být jen nicota prázdného prostoru… Opravdu nic víc?

Ne, když si oči přivyknou, uvidí bližší i daleké mlhavé skvrnky rozličných tvarů a v celých přívalech. Sahají až k viditelným hranicím vesmíru. Díváme se do prostorů rozsáhlých nad jakoukoliv představu a dálka proměnila každý z těch obrovitých útvarů v droboučkou tečku. Ty mlhavé skvrnky jsou cizí galaxie, obrovité hvězdné soustavy podobné té naší. Jejich podstatu pro nás objevil Edwin Hubble na fotografiích pořízených tehdy největším dalekohledem observatoře na Mount Wilson.

Vzdálenosti hvězd jsou nesmírné a vyjadřujeme je ve velkých jednotkách délky, nejnázorněji ve světelných rocích. Světelný rok je vzdálenost, kterou světlo urazí za jeden rok a měří téměř deset bilionů kilometrů. Regulus je blíž než většina hvězd Lva, a to 77 světelných roků, a svítí jako 139 Sluncí. Kdyby byl stejně daleko jako Slunce, byla by Země spálenou holou skálou… Na rozdíl od hvězd jsou galaxie mnohem dál; ve Lvu tvoří dvě skupiny. Ta bližší je vzdálena asi 35 milionů světelných roků.

Podívejme se k dalším hvězdám. Blízko nadhlavníku a přímo nad Lvem svítí skupina sedmi hvězd, známý Velký vůz. Pokud si představíme tradiční selský žebřiňák, vidíme oj tvořenou třemi hvězdami a čtyři kola: přední a zadní. Pozorný pohled ukáže, že prostřední hvězda v oji není sama: má těsně vedle sebe další malou hvězdičku. Jasnější hvězda z dvojice se jmenuje Mizar a slabší Alkor. Pohled dalekohledem ukáže navíc Mizar jako dvojici hvězd – dvojhvězdu. Velký vůz je jen částí souhvězdí Velké medvědice, jejíž slabší hvězdy tvoří hlavu a nohy. Dvě jasné galaxie označené M 81 a M 82 spatříme pohromadě už triedrem v „zátylku“ Velké medvědice. Velká medvědice u nás nikdy nezapadá; patří k souhvězdím, kterým říkáme obtočnová. Na jaře je však nejvýš a jarní oblohu výrazně dotváří. Těsně pod „koly“ Velkého vozu ukáže dalekohled další zajímavý mlhavý obláček – Soví mlhovinu. Připomíná opravdu hlavu sovy s očima a zobanem. Zde se konečně setkáváme s objektem jiného druhu, než jsou galaxie. Patří k takzvaným planetárním mlhovinám. Ten kosmický plynný oblak vytvořila hvězda viditelná uprostřed, která prochází konečnou fází svého života. Planetární mlhoviny nemají ovšem s planetami nic společného; jen jméno.

Archiv, časopis Krásná 2009, Fotografie: Pixabay, Unsplash