Váš košík je prázdný.
Prohlédněte si naše produkty.
Zobrazit produkty
Sedím na parapetu a pálím jednu od druhé. Za chvíli mi partička darmožroutů vybílí lednici, poškrábe parkety a polije sedačku vínem za účelem trachtace mých čtyřicátin. Zírám do oken okolních šedostaveb. Ještě včera tu stála mohutná lípa, kde v zimě sedávaly vrány a na jaře hrdličky. Musela ustoupit garáži! Musela?
A mně povídejte, že je svět v krizi! Pche!
„Tak co, Pražáku?“ poslouchám pravidelně, když se objevím na severu, kam jezdím za rodiči, ať už od sousedů z naší vsi nebo spolužáků na abiturientských slezinách. Pokaždé je v tom cítit flákota studu prorostlá ostychem, opečená na malosti, kořeněná zhrzeností, flambovaná neschopností a navrch zalitá šťávou ze závisti a přízemnosti. A přitom bych měl závidět spíš já jim. V Praze totiž už dávno není blaze, ale víceméně tak, jak praví parodie onoho veršíku: draze, nesnáze a saze.
Nedávno jsem, stejně jako obě ručičky ke dvanácté, dospěl k přesvědčení, že pojem biologické hodiny se netýká jen žen. I muži mají svůj „anatomický budík“. Jak jinak si vysvětlit, že mě můj mozek neomylně probudí každé ráno v šest čtyřicet pět, bez ohledu na to, že je víkend a kapitalismus budovati netřeba.
Naprosto bezkonkurenční bylo pro mě těhotenství a narození mého syna Filipa. Bylo to nádherné, pohádkové, neskutečné a opravdu krásné období.