Autor: Eva Uhrová

Josefa Náprstková (8. 10. 1838–13. 9. 1907), narozená ve znamení Vah, si nepotrpěla na poklony. Návštěvník neznalý demokratických poměrů v domě U Halánků se dvorně sklonil k ruce domácí paní. Ucukla.

Josefa Náprstková (8. 10. 1838–13. 9. 1907), narozená ve znamení Vah, si nepotrpěla na poklony. Návštěvník neznalý demokratických poměrů v domě U Halánků se dvorně sklonil k ruce domácí paní. Ucukla.

„Jak prosté, libozvučné jsou její věty, jaká jadrná čeština z nich mluví. Je to stejná kultivovanost, jaká byla i v jejím projevu hlasovém, v celém držení těla, ve styku s lidmi. Byla vzorem toho nejvyššího, čeho může žena dosáhnout na poli rozumovém a mravním.“ Lépe to snad filozofka Jiřina Popelová nemohla vyjádřit. Mluvila o Betty Karpíškové (14. 6. 1882 až 31. 10. 1942), narozené ve znamení Blíženců.

„Jak prosté, libozvučné jsou její věty, jaká jadrná čeština z nich mluví. Je to stejná kultivovanost, jaká byla i v jejím projevu hlasovém, v celém držení těla, ve styku s lidmi. Byla vzorem toho nejvyššího, čeho může žena dosáhnout na poli rozumovém a mravním.“ Lépe to snad filozofka Jiřina Popelová nemohla vyjádřit. Mluvila o Betty Karpíškové (14. 6. 1882 až 31. 10. 1942), narozené ve znamení Blíženců.

„Jak prosté, libozvučné jsou její věty, jaká jadrná čeština z nich mluví. Je to stejná kultivovanost, jaká byla i v jejím projevu hlasovém, v celém držení těla, ve styku s lidmi. Byla vzorem toho nejvyššího, čeho může žena dosáhnout na poli rozumovém a mravním.“ Lépe to snad filozofka Jiřina Popelová nemohla vyjádřit. Mluvila o Betty Karpíškové (14. 6. 1882 až 31. 10. 1942), narozené ve znamení Blíženců.

Shora zní varhany, mladé dámy a pánové s vážným obličejem kráčejí ve starobylé aule pražského Karolina k promoci. Proti nim na zdi visí mohutný závěs s odleskem gotického ducha – gobelín Marie Teinitzerové-Hoppeové (3. 7. 1879–18. 11. 1960).

Shora zní varhany, mladé dámy a pánové s vážným obličejem kráčejí ve starobylé aule pražského Karolina k promoci. Proti nim na zdi visí mohutný závěs s odleskem gotického ducha – gobelín Marie Teinitzerové-Hoppeové (3. 7. 1879–18. 11. 1960).

Kdykoliv se v tisku před sto lety objevilo jméno Marie Tůmové (1867-1925), následovalo v závorce: vnučka Františka Ladislava Čelakovského. Duch vlastenectví z dob národního obrození už pomalu vyprchával, ale verše českého pěvce stále žily.

Kdykoliv se v tisku před sto lety objevilo jméno Marie Tůmové (1867-1925), následovalo v závorce: vnučka Františka Ladislava Čelakovského. Duch vlastenectví z dob národního obrození už pomalu vyprchával, ale verše českého pěvce stále žily.

Kdykoliv se v tisku před sto lety objevilo jméno Marie Tůmové (1867-1925), následovalo v závorce: vnučka Františka Ladislava Čelakovského. Duch vlastenectví z dob národního obrození už pomalu vyprchával, ale verše českého pěvce stále žily.

Kdybyste si chtěli v Národní knihovně půjčit dívčí romány Jaromíry Hüttlové, nepořídíte. Jsou buď odepsané, anebo chráněné v národním konzervačním fondu.

Svým dílem budila stejně silné sympatie jako antipatie, stejně vášnivé souhlasy jako protesty. Před sto lety jako dobová celebrita kandidovala do zemského sněmu. Suverénně vyhrála. Božena Viková-Kunětická (1862–1934) se tak stala první českou poslankyní a třetí poslankyní v Evropě.

Svým dílem budila stejně silné sympatie jako antipatie, stejně vášnivé souhlasy jako protesty. Před sto lety jako dobová celebrita kandidovala do zemského sněmu. Suverénně vyhrála. Božena Viková-Kunětická (1862–1934) se tak stala první českou poslankyní a třetí poslankyní v Evropě.

Svým dílem budila stejně silné sympatie jako antipatie, stejně vášnivé souhlasy jako protesty. Před sto lety jako dobová celebrita kandidovala do zemského sněmu. Suverénně vyhrála. Božena Viková-Kunětická (1862–1934) se tak stala první českou poslankyní a třetí poslankyní v Evropě.

V sedmnácti Jarmila Novotná v Mozarteu dávala první samostatný koncert, v osmnácti ve Zlaté kapličce zpívala Mařenku, o rok později ji Otakar Ostrčil, šéf opery, na první scénu přijal jako řádnou členku.

Kolik operních královen i zpěváckých hvězdiček v dobách slávy zapomíná na běžné stránky života, dychtí jen po potlesku. Jarmila Novotná (23. 9. 1907–9. 2. 1994), narozená ve znamení Panny, pěvkyně formátu Emy Destinnové, ty opojné pocity znala. Ale nepohrdla ani radostmi a starostmi rodinného života. Napsala knihu Byla jsem šťastná. Šťastná i z toho, že měla po boku svého rytíře.

Tomáš G. Masaryk nejednou s Klárou Červenkovou debatoval o politice, školství a ženských spolcích. Kdo by se divil, že ve své osamělosti, bez generačních druhů, občas k paní profesorce zaskočí, v tichu pod střechou si oddychne od hlučného Hradu a popovídá si třeba o Aristotelovi nebo Goethovi nebo o Klářině mamince, kterou pamatoval?

Asi před dvěma lety vyšlo najevo, že na sklonku života si T. G. Masaryk vyměňoval milostné dopisy s Oldrou Sedlmayerovou. Se svou podzimní láskou se scházel v Lánech, v hotelu Esplanade a prý tajně v bytě jejich přítelkyně Kláry Červenkové. Kdo byla Klára Červenková (11. 8. 1873–12. 5. 1945)? Osoba s pochybným charakterem? Majitelka luxusního malostranského bytu? Úslužná, leč diskrétní dáma, která hlavě státu ochotně pomáhala v choulostivé situaci?

V jednom z prvních dopisů z Londýna s datem 27. listopadu 1927 prezidentovi sdělovala: „Ve školení sester i v práci je jiný systém než u nás. Každá nemocnice vychovává sestry a školení trvá 3 až 4 roky.

Když Anna Sedláčková (29. 9. 1887 – 24. 11. 1967), narozená ve znamení Vah, posílala ve třiašedesátém roce pozdrav Hugu Haasovi do Vídně, vtiskla novináři do ruky svou fotografii Lízy Doolittleové na rubu s poznámkou: „V hadrech, ale šťastná…“ Úlohu chudé květinářky ze Shawova Pygmalionu hrála jako první na evropském kontinentě, za půl roku po Londýně.

V roce 1925 si Annu Rypáčkovovou (18. 4. 1895– 1976), narozenou ve znamení Berana, zavolal ředitel 1. interní kliniky Všeobecné nemocnice v Praze. Má se sbalit, pojede do Lán ošetřovat prezidenta.

Stanovy Sokola, založeného před 150 lety, říkaly, že do něj může vstoupit každý bez rozdílu stavu. Každý? Něžné pohlaví nikoliv. Přesto se na cestu k antické ideji kalokagathie, dokonalosti těla i ducha, paní a dívky vypravily. Mezi nimi vynikla Klementina Hanušová (19. 3. 1845 –7. 10. 1918), která tělocvik rozšířila ze Sokola pražského do dívčích škol.

V centru Prahy se stále něco kutá. I v krátké Palackého ulici, kde si v ruchu velkoměsta ani nevšimnete tichého domu s letitými masivními vraty. Odtud, z barokního MacNevenova paláce, vyzařuje klid. Z otevřených oken prvního patra kdysi výrostek Jan Palacký, syn uctívaného dějepisce, rozpustile pokřikoval na chodce pod sebou, zatímco jeho ukázněná mladší sestra Marie (18. 4. 1833–29. 3. 1891), narozená ve znamení Berana, hloubala, jestli obstojí jako dobrá dcera národa.

Při všesokolských sletech stála třikrát na náčelnickém můstku, naposledy v červenci 1948. Pršelo, jen se lilo. Mezi ženami s kužely i v duši Marie Provazníkové (24. 10. 1890–11. 1. 1991) však panovala odhodlaná nálada, vzdor promoklým halenkám.

V roce 1934 si z Budapešti přivezla titul mistryně světa v tělocviku. Sokolové, a nejen oni, oslavovali Vlastu Děkanovou (6. 9. 1909–16. 10. 1974) jako národní hrdinku. Z berlínské olympiády 1936 se vrátila se stříbrnou medailí. V roce 1948 dovedla tým gymnastek k olympijskému zlatu

Nebyla tak milována jako Jan, který „mohl jen vstoupit do místnosti, to rozkošné dítě s vyvalenýma očima, a měl společnost u svých nohou“. V porovnání s bratrem, o sedm let mladším, se o Alici Masarykové (3. 5. 1879–29. 11. 1966), narozené ve znamení Býka, říkalo, že byla bezbranná, on byl ochráncem. Dojem křehké květiny však zmizí při vědomí, kolik záslužného vykonala za dvacet let první republiky. Bez pompy, bez televize.