Autor: Zuzana Boehmová

Kdykoli vděčně přemítám o tom, kolika různými způsoby ke mně byl život milosrdný, neopomenu v duchu poděkovat za to, že jsem byla zatím víceméně ušetřena jednoho zdejšího mučení: tradičního amerického rande.

Central Park v desítkách odstínů oranžové a červené. Kavárny skoro bez turistů. Stovky nových výstav a koncertů. Podzim je k návštěvě New Yorku ideální. Pokud si jej chcete užít tak jako místní, zkuste následující.

Můj naprosto nejoblíbenější Newyorčan je Bill Cunningham, módní fotograf deníku New York Times. Prohání se po městě na kole a identifikuje módní trendy ulice. Na tom by asi nebylo nic moc výjimečného, ale Billovi je 82 let a fotografuje skoro celý život.

Jaký je pohled na svět zpod burky? Nebo abych byla přesná, skrze nikáb, závoj, který zakrývá i obličej a nechává jen úzkou škvírku přes oči ve stylu ninja?

Situace: recepce hotelu v rakouských Alpách, dva američtí rodiče a jejich dvě dospívající děti, naprosté zmatení. „Takže do sauny se tu chodí bez plavek?“ opakuje zděšeným hlasem matka. „A jaká jsou další pravidla?“ Recepční laskavě vysvětluje, že plavky se nenosí ani do páry.

Taky máte kamarádku, která je sice strašně fajn, ale člověk to zjistí, teprve až když ji trochu pozná? Je jednou z těch lidí, kteří vzbuzují naprosto mylný první dojem, a zůstanou tak proto většinou „kolemjdoucích“ nedoceněni? Přesně takové pocity mívám někdy s městem New York.

Když byly mojí sestře tak tři roky a ještě neměla mladšího sourozence, měla prý imaginární kamarádku Moudu, která jí dělala společnost v parku nebo když si měla sama hrát. (Touha po společnících ji myslím s mým narozením přešla, ale o tom až jindy.)

Restaurace a bary o letních víkendech zejí prázdnotou, střešní terasy se vylidní a ulicemi krouží neobsazené taxíky. Radost, že máte Manhattan sami pro sebe, ale nějak kalí plíživý pocit, že člověku tak trochu ujel vlak. Přesněji řečeno spoj Long Island Rail Road, který odvezl ty šťastnější do pobřežního resortu Hamptons. Kde to v létě žije.

V květnu mi bylo třicet. Toto jubileum jsem přijala bez velkého nadšení. Nikdy jsem se zcela nezbavila pocitu, že žena nad třicet je „paní“, jejíž život se odehrává v jakési daleké galaxii starostí, odpovědnosti a dospělosti.

Situace: recepce hotelu v rakouských Alpách, dva američtí rodiče a jejich dvě dospívající děti, naprosté zmatení...

Nedávno jsem v knihkupectví žádala nemožné:
knížku, která není pitomá, dobře se čte,
a navíc v ní zaručeně nikdo neumře...