Autor: Valburga Vavřinová

Sv. Jan Křtitel se jako „prorok a ten, kdo připravil cestu Mesiáši,“ těšil zvláštní úctě již v dobách apoštolské církve. Nejstarší oslavy svátku Jana Křtitele jsou doloženy ve 4. století. Zatímco na Východě byl Janův svátek dáván do souvislosti s Kristovým křtem v Jordánu, západní církev ho slavila v souladu s Lukášovým evangeliem šest měsíců před svátkem Narození Páně.

Červená barva je barvou krve, života a vzkříšení. Ve středověku byly Velikonoce na památku krve prolité Ježíšem pro spásu lidstva nazývány červenými svátky.

O Božím hodu velikonočním žehnali kněží velikonoční pokrmy, které si přinesli věřící s sebou na mši. Byla to vajíčka, chléb, sladké velikonoční pečivo, jehněčí nebo jiné maso, voda, víno, kořalka a sůl.

Oslavy jarní rovnodennosti patřily k nejdůležitějším svátkům ve všech předkřesťanských náboženstvích. Křesťanská církev ztotožnila obnovu vegetativního cyklu s počátkem Ježíšova pozemského bytí.

Prvním a nejdůležitějším dnem Velikonoc je Boží hod velikonoční (Slavnost Zmrtvýchvstání Páně či Neděle Zmrtvýchvstání).

O tom, co dokáže jediná hubička, složil operu Bedřich Smetana (1824 - 1884).

V evropských zemích se od pozdního středověku dávají o Vánocích dárky dětem, které přináší ve Francii Pere Noël, svatý Mikuláš (od 19. století i Santa Claus) nebo Ježíšek, právě narozený v Betlémě. Smyslem bylo původně připomenout, že i když dárky obstarávají rodiče, vděčnost za ně patří Bohu.

Nejstarší vánoční stromy zdobily růže z různobarevného papíru, jablka, barevné hostie a cukroví.

Jedním z nejslavnostnějších dnů v roce býval kdysi v naší zemi svátek zasvěcený patronu českého království, knížeti svatému Václavovi. Svátek tohoto světce uctívali všichni bez rozdílu, ať již patřili mezi věrné stoupence římského papeže, vyznavače učení mistra Jana Husa nebo bezvěrce. Svatý Václav byl symbolem sjednocujícím českou zem. A nejen to. Je jediným českým světcem, jehož jméno je zaznamenáno ve světovém a generálním římském kalendáři.

14. května se připomíná památka třetího ledového muže, sice také světce a mučedníka Bonifáce, ale jiné postavy – třetí „ledový světec“ svatý Bonifác se podle legendy narodil v Římě ve 3. století. Bohatá Římanka – křesťanka – jej poslala do Tarsu v Malé Asii (dnešní Turecko), aby tam pro ni se svými druhy vyhledával ostatky mučedníků. V Tarsu byl svědkem toho, jak byli zabíjeni křesťané pro svou víru. Pod vlivem hrůzných zážitků se veřejně přihlásil k víře Ježíšově. Byl okamžitě uvězněn a po krutém mučení jej biřicové vhodili do vařící smůly. Legenda říká, že jeho zděšení přátelé přinesli nakonec do Říma ostatky jenom jednoho mučedníka – Bonifáce. Tam jej pohřbili na via Latina. To vše se mělo stát kolem roku 306.

Nejslavnější římskou mučednicí se stalo dvanáctileté děvčátko. Jméno a svátek sv. Anežky Římské se poprvé objevily v kalendáři mučedníků v roce 354. O čtyři roky dříve byl na její počest postaven nad jejím hrobem na pohřebišti Via Nomentel kostel. O jejím životě bylo sepsáno množství pojednání. Jedno z nich pochází z pera papeže Damase I., který za svého pontifikátu dal mimo jiné obnovit katakomby a nadšeně pečoval o hroby mučedníků.

Den svatého Medarda, biskupa z Noyonu, byl od středověku významným dnem selského kalendáře. Čas a zkušenosti prověřily pravdivost lidových pranostik a dnes již ani renomovaní meteorologové nepochybují, že „jaké počasí na Medarda bývá, šest neděl trvání mívá“. 

Vojtěch, jehož osobnost a mučednická smrt otevřely českému knížectví společně s mučednictvím sv. Ludmily a sv. Václava cestu do křesťanské Evropy, pocházel z rodu Slavníkovců. Narodil se kolem roku 956 z manželství knížete Slavníka a Přemyslovny Střezislavy.

Svátek misijního biskupa a světce Patrika připadá na dobu předvelikonočního půstu. Přesto je to jeden z nejveselejších a nejbujněji oslavovaných jarních dnů. Zvláště irské hospůdky se plní nepřeberným množstvím lidí, připíjejících na zdraví světce. Irové jsou jako stěhovaví ptáci a v průběhu staletí se rozletěli za štěstím a za prací do celého světa. Den sv. Patrika se tak slaví na všech kontinentech.

Velikonoce, jeden z nejstarších křesťanských svátků, jsou spojené s památkou umučení a vzkříšení Ježíše Krista. Jsou oslavou vítězství života nad smrtí. V době předkřesťanské pohané v této době vítali jaro a začátek zemědělských prací.

Při slově Velikonoce se mnohým z nás vybaví jen pomlázka, ozdobená pestrobarevnými mašlemi, nastrojení koledníci, mazance a spousta pestrobarevných vajíček a kraslic. Ale Velikonoce nejsou jen Velikonoční pondělí, voňavá nádivka v pekáči a pocukrovaný beránek. Pro věřící mají velikonoční oslavy mnohem hlubší význam.

Jméno Jiří patří ve světě k deseti nejčastěji používaným jménům křesťanských světců a mučedníků. Snad v každém jazyce má svou specifickou podobu. Přes nespornou oblibu je tento světec a mučedník od roku 1970 uváděn mezi spornými svatými.