Autor: Pavel Příhoda

Náš vesmír zkrátka stárne. Budoucnost bude neradostná, prostor se dále rozepne a potemní. Potěší nás alespoň představa, že podobných vesmírů, jako je náš, je víc? Nic zřejmě nekončí definitivně, všechno znovu a znovu začíná.

Člověku se až tají dech, jak se v poslední době zrychluje výzkum vesmíru. Cítíme se v podobné situaci jako historik, bádající ve starých archivech, který objevil zaprášenou, starou, dlouho hledanou kroniku s množstvím zajímavých záznamů z nejstarších dob historie lidstva. Kdybychom tak mohli nalézt podobnou kroniku i se zápisy událostí našeho vesmíru... Kdysi to bylo jen zbožné přání, dnes ale už skutečnost!

Když se starý rok chystá sejít s novým, obstoupí nás starobylá tajemství, přichází doba magických znamení. Slunce, ten oslňující král oblohy, sestupuje den za dnem níž po své odvěké dráze a ztrácí životní sílu jako stařec nad hrobem. Jeho zlaté tělo zkrvaví purpurem. Stále dřív uléhá do lože pod horizontem a moc nad světem vkládá do rukou dlouhé, předlouhé noci.

Zlovolná doba dlouhých nocí končí. Nastává významný okamžik, kdy se délka dne vyrovná délce noci – přichází jarní rovnodennost. Tehdy skončí astronomická zima a začíná astronomické jaro.

S příchodem podletí a začátkem podzimu se bohatství letních souhvězdí večer stále více sklání k západu a noční obloha nad jihem jakoby chřadne. Připomíná podzimní usínání přírody. Zatímco se však krátí dny, noci se prodlužují. Podzimní souhvězdí si můžeme prohlédnout za temných hvězdnatých nocí kolem říjnových půlnocí. Jakmile nebe pokryje slabý mlhavý závoj nebo ji ozáří Měsíc, spatříme jen ojedinělé jasnější hvězdy. Počkáme-li si však do časných ranních hodin, vystoupí už nad východní obzor bohatá přehlídka zimních hvězd.