Autor: Pavel Gabzdyl

Hvězdáři odjakživa rozlišují dvě měsíční polokoule: přivrácenou, která je důvěrně známá všem pozemšťanům, a odvrácenou, která představovala až do poloviny minulého století zcela neznámou, téměř pohádkovou říši.

Měsíc je doslova klenotem pozemského nebe. Na noční obloze se mu svou jasností žádný objekt nevyrovná a v období kolem úplňku může jeho jas působit i docela rušivě. Ve skutečnosti ale není Měsíc „stříbřitou zářící koulí“, je to spíš špinavý soused naší modré planety.

Ve vesmíru není mnoho míst, která bychom znali lépe než náš měsíc. Stačí sedět v pohodlí domova a v okně rozeznáme jeho tvář, v leckterém atlasu světa najdeme jeho podrobnou mapu, v televizi občas zaslechneme o vzácných měsíčních kamenech a v téměř každé lepší encyklopedii narazíme na známou fotografii s postavou astronauta na jeho zaprášeném povrchu. Přesto o měsíci zdaleka nevíme vše a i malým dalekohledem na něm rozeznáme útvary, které dodnes nedovolují některým vědcům klidně spát.

Jedním z prvních astronomických cyklů, kterých si lidé na obloze všimli, bylo vedle střídání dne a noci střídání měsíčních fází. Měsíc se nám někdy jeví jako úzký srpek, jindy jako různě zaoblený kotouč a občas jej na obloze nevidíme vůbec.