Když jsme mladí, anebo dokonce příliš mladí, žijeme přítomností a budoucností a vzpomínání rodičů a prarodičů nám připadá tak trochu jako báje dávno zmizelého světa: jedním uchem nám vletí dovnitř a druhým vyletí ven. A když se o nich konečně toužíme dozvědět co nejvíc, bývá obvykle pozdě: už nejsou mezi námi anebo na jejich paměť už nelze příliš spoléhat.
