Výslech Ivany Chýlkové (2. díl)

Výslech Ivany Chýlkové (2. díl)

Výslech Ivany Chýlkové (2. díl)

Pro radost si zpívám odmala dnes a denně, pořád. Pokud má člověk desku, chce tím, podle mě, něco sdělit. Musí mít svůj žánr a styl, a mně bylo odjakživa jedno, co zpívám. Byla jsem šťastná, když jsem zpívala ve sboru budovatelské písně. Nevnímala jsem text, bavilo mě jen to zpívání. Mám ráda cikánské písně, rokenrol, lidovky, rockové věci. Taky znám ty pokusy různých vydavatelství, která mají pocit, že když už by herečka měla zpívat, tak jedině šanson, a výsledek bývá leckdy tristní. Pro mě je přirozenější, když je mé zpívání součást představení.

Jak vnímáte Hello, Dolly z pohledu zpívající herečky?

Máme 12 muzikantů. Aranžmá pro tohle obsazení orchestru dělal skladatel a dirigent Kryštof Marek a povedlo se mu to výborně. Celé představení je dělané tak, že když se rozevře opona, máte pocit, že vplouváte do nějakého obrazu, v němž je vám hezky a bezpečně, a ta muzika do toho krásně zapadá. Ale, že by to byl styl, který bych chtěla zpívat mimo pódium, tak to rozhodně není. Jako součást představení mě to ale hrozně baví.

Je ještě jiný muzikál, který by vás bavil?

Nikdy jsem nesnila o tom, že vrcholem mého snažení je účastnit se nějakého muzikálu, přestože mám za sebou Zpívání v dešti a Producenty v Karlíně. Já pouze reaguji na konkrétní nabídky. Bylo by samozřejmě výhodnější vymyslet nějaký projekt sama za sebe. Tak kreativní ale bohužel nejsem, a proto se musím obklopovat lidmi, kteří kreativní jsou a kteří mě v tom třeba vidí.

Spousta umělců mluví jen o sobě. Je velmi příjemné, že neopomínáte ostatní.

Pokud nedělá herec one man show, kterou si sám vymyslel, zrežíroval, okostýmoval a nakonec si sám zatleskal, jde pokaždé o týmovou práci a je velmi důležité, s kým ji děláte. Ten výběr je jen a jen na vás. Vždy máte možnost volit mezi ano/ ne. Pouze v tom to celé můžete ovlivnit. Pak už jedete ve vagonu a bůh s vámi.

Máte v sobě ochranářskou náturu odmala, nebo se ve vás probudila až časem?

To se nedá naučit. Buď vám takový postoj k věcem a lidem kolem vás je vlastní, nebo není. Nejde o žádný odboj. Jsou ale věci, na které by se nemělo zapomínat.

Když jsme u paměti. Jak to vlastně mají herci s dlouhodobou a krátkodobou pamětí?

Krátkodobou paměť potřebujete u seriálů a obvykle večer po natáčení už nevíte, co jste říkal. Dlouhodobou paměť pak pro divadelní představení. Pravda je, že ať už něco hrajete 16 let, nebo osm let, v momentě, kdy se řekne: „Stop, už to hrát nebudeme“, vám to z hlavy úplně vymizí.

Jak jste na tom byla s pamětí coby školou povinná?

Nedobře. Nikdy mě například nebavilo učit se básničky. Mám spíš tzv. emocionální paměť. Svůj text se učím zásadně při zkouškách. Že bych si sedla doma se scénářem, to je problém.

Kde je vás možno všude vidět?

V Činoherním klubu, v divadle Kalich, v Hybernii, v Divadle Bez zábradlí, v Divadle Palace, kde hrajeme se Studiem 2, a brzy bych měla začít zkoušet v Karlíně.

Stalo se vám někdy, že jste se přehlédla v diáři a jela do jiného divadla, než ve kterém jste měla ten večer vystupovat?

Nestalo, ale měla jsem napsáno, že mám volno, a přišla na to, že je to jinak, jen díky kolegovi, který se mě ptal, zda ho svezu, a já odpověděla, že pokud jde s námi do kina, tak ano. Odpověděl: „Rád bych, ale myslím, že dnes večer hrajeme.“ „Ale podle mého diáře nehrajeme,“ oponovala jsem. „Podle internetu hrajeme,“ odpověděl on. No, a hráli jsme.

Máte doma teenagera a ti si neumějí svět bez moderních komunikačních technologií představit. Jak se k nim stavíte vy?

Teoreticky jimi opovrhuji. Nicméně máme doma inovátora v osobě Jeníčka (Pozn. red.: Jan Kraus) a ten je v těchto výdobytcích premiantem. Čili nás zásobuje vším možným. Já používám maximálně e-mail k přijetí a odeslání pošty. Co je mi však úplně proti srsti, je Facebook.

Mnozí ho používají, jelikož nemají čas se naživo setkat se svými známými.

A proč nemají čas? Protože dřepí u Facebooku, pařani.

Takže Jáchyma od počítače vyháníte?

Naštěstí to má v hlavě srovnané a sám říká, že má nejraději, když se sejde celá naše rodina. Mluvíme jeden přes druhého, nikdo nikoho neposlouchá. Je to živelné. Samozřejmě má profil na Facebooku, který používá ke koketerii s holkama. Hlavně se staršíma.

Děti známých rodičů to mívají obtížnější, ale Jáchym je mimořádně pohledný kluk a holky z něj musí být asi paf, že?

To jsou zatím všechny věkové kategorie. Je jedno, zda jim je šedesát nebo šestnáct. Roztočí si je, jak potřebuje. Mají pocit, že ještě není nebezpečný, že je mu teprve dvanáct. Ale kdyby tušily, co v něm dřímá, byly by daleko opatrnější.

Už má jasno, čím by chtěl být?

Je mu teprve dvanáct. Času je ještě dost. Rád by něco udělal pro svět, vymyslel nějaký lék, objevil něco zatím neobjeveného. Nicméně od svých devíti let stále říká, že nebude žít tady, což je zvláštní. Má pocit, že tu jsou divní lidé.

Každá máma má sen o budoucnosti svého syna. Jaký je ten váš?

Měl by být šťastný a neměl by z něj vyrůst hajzlík. To je myslím to hlavní.

Říká se, že naše osobnosti jsou dány od narození a výchova už moc nezmůže.

Myslím si, že výchova má vliv na osobnost jedince maximálně z 10–15 procent. Poměrně záhy vidíte, že před sebou máte takřka „hotového člověka“.

Berete ho s sebou na svá představení?

Že by se dvakrát dral do divadla a říkal: „Mami, kdy už konečně budeš hrát?“, tak to ne. Ale zajímá ho, v čem hraji, a většinu mých věcí viděl. Není k tomu nevšímavý.

Na tátovy pořady kouká?

Jasně že se dívá.

Posadila byste se na červené kanape v Show Jana Krause?

Ne. Půvab toho pořadu je v tom, že tam chodí lidé, které nezná, a seznámí se s nimi až na místě. Kdysi byli jeho hosty maminka s bratry a dalšími členy rodiny. Pamatuji si, že to pro něj bylo velestresující.

A kdyby nebyl Jan Kraus vaším partnerem, přijala byste pozvánku do jeho pořadu?

Kdybych nebyla jeho partnerkou, tak z těch všech pořadů, které v televizi běží, bych šla jen k Janovi Krausovi.

Říká se, že muž je hlavou rodiny a žena krkem, který tou hlavou kroutí. Dá se to říci i o vašem vztahu?

Myslím si, že evidentně dominantnějším je v našem vztahu Jeník. Já jsem zase větší, tak se to krásně vyrovnává do absolutní harmonie. Jsme partneři a jsme spolu dobrovolně, tudíž nemusí být nikdo nade mnou a já nemám potřebu nikým manipulovat.

Byť jste hrála spoustu dobrých charakterů, asi nebudu daleko od pravdy, že si vás lidé pamatují především coby zlou královnu a panovačnou mrchu. Váš partner je zase nezapomenutelný jako nafrněný princ nebo rošťák ze Saxany.

Na to s oblibou odpovídám, že pán bůh věděl, proč nám dal výzbroj v podobě našich „ksichtů“, protože kdyby lidé věděli, jací jsme dobráci, udupali by nás.

Archiv, časopis Krásná 2011

Osobnosti a rozhovory
Diamanty Elizabeth Taylor Vzpomínky na Karla Laštovku - Ivan Lukeš

Žádné komentáře

Přidat komentář