Vzpomínky na Karla Laštovku - Ivan Lukeš

Vzpomínky na Karla Laštovku - Ivan Lukeš

Vzpomínky na Karla Laštovku - Ivan Lukeš

Malíř Karel Laštovka byl originál. Velká osobnost, která velmi výrazně poznamenala kulturní život Prahy ve druhé polovině dvacátého století. Pověstné byly jeho večírky, jimž se říkalo Laštovkovy salony. Byl svobodomyslný a nerad se nechával omezovat. Malování ale nebylo jeho jedinou láskou. Miloval také divadlo a díky divadlu poznával herce, herečky, zpěváky, zpěvačky a tanečníky, které postupně portrétoval. Zemřel na rakovinu v osmačtyřiceti letech.

Ivan Lukeš, mim a divadelník

Mám několik obrazů, které mi Karel namaloval. Na prvním z nich jsem s morčetem. Jmenuje se Ivan s Růženkou, tak se totiž to morče jmenovalo. Obraz není na plátně, vznikl v chudém životním období, kdy Karel na plátno neměl. A tak maloval na překližku, respektive na zadní stěnu skříně, kterou jsem vlastnoručně vyrazil. Namaloval také dva pieroty – bílého a černého.

Bílý pierot je Ladislav Fialka, černý pierot jsem já. K mému portrétu přimaloval čerty a potraty, jak mi vysvětlil. Ty lidské zárodky jsou moc zajímavé, jeden z nich dokonce vyskakuje z vajíčka. Lidé se nad tím vždycky zamýšleli, ale já vím, že tím Karel nic vážného nemyslel, tehdy totiž byl hodně veselý, uměl si ze všeho dělat legraci. I když už tehdy byl považovaný za malíře smutku a melancholie.

Namaloval mi také trojportrét – pozitiv, negativ a život po smrti. Karel věčně něco zkoušel, vymýšlel i nové techniky. Na jednom obraze je takový zvláštní vzorek a ten udělal tak, že namočil záclonu do černé barvy a obtiskl ji na plátno. Vypadalo to opravdu zajímavě.

Celý život tápal, pořád si nebyl sám sebou jistý. Stalo se, že bez přípravy všechno změnil. Dlouho pracoval na nějakém obraze, pak ráno vstal a všechno předělal. A bylo to úplně jiné.

Bydleli jsme tehdy na Jánském vršku, v takovém velmi malém bytečku v miniaturním rohovém domku. Kuchyň byla třímetrová, ateliér měl třikrát tři metry, ložnice byla dvakrát tři metry. Největší pokoj byl třikrát pět, ale zase měl okna do dvora. To jeho poslední byt byl něco jiného, ten měl sto deset metrů. Ale jemu na metrech pramálo záleželo.

Jeden ze svých prvních obrazů nazval Matka Vlasta a je to opravdu jeho maminka, kterou měl moc rád. Namaloval ji na zrcadlo, je to tedy malba na skle. Ale nebyl to žádný zvláštní záměr, to zase neměl na plátno a staré zrcadlo se rozměrově náramně hodilo. 

Karel byl impulzivní a z minuty na minutu dovedl změnit plány i svůj život. Uprostřed studií se zamiloval do divadla a klidně všechno hodil za hlavu. Divadlo pro něho mělo zvláštní kouzlo a vůbec netrpěl na pódiu trémou. Stoupl si na jeviště a zastoupil i Jiřího Suchého. Zpíval v Redutě, pak přešel za Jiřím Suchým do Divadla Na zábradlí. Dobře si vzpomínám na jeho výkony ve hře Faust, Markéta, služka a já. Byl dobrý.

Každý člověk má sám sebe rád, ale Karel sám sebe neměl rád natolik, aby se namaloval. Nevzpomínám si, že by do toho někdy měl chuť. On se malováním živil, bylo mu jasné, že sám sebe by těžko někomu nabízel. A tak se do toho ani nikdy nepustil. Pokud vím, tak ze svých obrazů nejvíc miloval Údolí ticha, obraz, který vypadá jako horská krajina, ale ty kopce jsou složeny z lidských obličejů.

Měl rád zajímavé obličeje. Když ho někdo fascinoval, dovedl zapomenout i na honorář. Pamatuji si, jak ho zaujala Dana Medřická. Její portrét vůbec nemaloval na zakázku, namaloval si ji jenom proto, že se mu hrozně líbila. Byl pochopitelně potěšený, když sama projevila o obraz zájem a koupila si ho. Ale určitě by mu nevadilo, kdyby se tak nestalo. Dokonce si myslím, že mu to bylo líto, že už obraz nemá u sebe. Stejný případ byl i s Hanou Hegerovou. Tu chtěl namalovat za každou cenu. Tedy i zadarmo.

Archiv, časopis Krásná, 2011

Osobnosti a rozhovory
Výslech Ivany Chýlkové (2. díl) Podzim na nebi, na Zemi a na planetách

Žádné komentáře

Přidat komentář