Úvod Magazín Violanta – Cecilie a Tizian

Violanta – Cecilie a Tizian

Umělec a teoretik Carlo Ridolfi publikoval v roce 1648 životopisy nejslavnějších benátských malířů, kde velkou pozornost věnoval nejslavnějšímu z nich – Tizianovi. Autor se tu mimo jiné vyznal z obdivu k modelkám, které mistr na svých obrazech zachytil. Nikdo na světě prý nedokázal zobrazit s takovým pochopením dívčí krásu, jemnost, poetičnost i ladnost ženského těla. A ty nejpůsobivější obrazy prý malíř vytvořil podle svojí nádherné milenky, kterou nazýval Violanta.

Umělec a teoretik Carlo Ridolfi publikoval v roce 1648 životopisy nejslavnějších benátských malířů, kde velkou pozornost věnoval nejslavnějšímu z nich – Tizianovi. Autor se tu mimo jiné vyznal z obdivu k modelkám, které mistr na svých obrazech zachytil. Nikdo na světě prý nedokázal zobrazit s takovým pochopením dívčí krásu, jemnost, poetičnost i ladnost ženského těla. A ty nejpůsobivější obrazy prý malíř vytvořil podle svojí nádherné milenky, kterou nazýval Violanta.

Ve vídenském Uměleckohistorickém muzeu je obraz pohledné Benátčanky, pojmenovaný Violanta, který vznikl někdy kolem roku 1520. Některými badateli býval kdysi připisován malíři Palmu il Vecchiovi, jde však o Tizianův originál. Dívka má za výstřihem schovány fialky, italsky violante, což by mohlo být odkazem na její jméno či přezdívku. Byl by to jeden z důkazů, že Carlo Ridolfi měl pravdu. Ostatně informace mohl mít z první ruky, i když se narodil až osmnáct let po Tizianově smrti. Vystudoval malířství v Benátkách u Antoia Vassilachiho, který jako dvacetiletý zažil Tizianův pohřeb a nepochybně z úst mnoha starších vrstevníků slyšel o slavném umělci nejeden zajímavý příběh. A ty o milenkách jistě patřily k něčemu, o čem si benátští malíři rádi povídali. Ridolfi tak mohl mít zprávy z dobrého zdroje.

Dcera holiče malířovou milenkou

Problém je však v tom, že z historických dokladů nic konkrétního o existenci jakési Violanty nevíme. Nicméně soukromý život Tiziana ve 20. letech 16. století byl něčím, co přímo podněcovalo imaginaci jeho kolegů i rivalů. Malíř pocházel z nevelkého městečka Pieve di Cadore v severní Itálii, vyrostl tak přímo uprostřed hor s pohledem na vysoké štíty Alp. Z tohoto rodiště, kde nic nebylo zadarmo, si do Benátek přivedl i mladou dívku, původně zřejmě jako služebnou. Víme, že se jmenovala Cecilie a byla dcerou obyčejného holiče. V malířově domácnosti dělala vše od uklízení až po vaření a jistě stála Tizianovi i modelem. Záhy s ním sdílela i lože.

Intimní vztah mezi nimi trval poměrně dlouho, nicméně Tizian se s ní oženil až na konci podzimu 1525, kdy už měl s Cecilií dva malé syny. První se narodil v průběhu roku 1524. Důvodem k sňatku byla vážná nemoc dívky. Tizian se bál, že možná zemře, a chtěl proto urychleně legalizovat postavení svých synů, které velice miloval.

Po mnoho let musela být pohledná Cecilie pro malířovy sousedy tajemnou milenkou, kterou si úspěšný mistr schovával ve svém domě. Tizian jako pravý venkovan lpěl na penězích. Těžko si lze představit, že by si vydržoval bokem ještě nějakou náročnou benátskou kurtizánu. Cecilii mohl ostatně kdykoli poslat domů s malým odškodným. Nikdy to však neudělal, protože právě ona byla jeho velkou múzou.

Moc zpráv o ní nemáme. Z těžké choroby se nakonec vyléčila a žila už jako paní po boku umělce, který měl stále více zakázek a rychle zbohatl. Po několika letech však Cecilie znovu onemocněla a tentokrát jí už nikdo nepomohl. Zemřela na začátku srpna 1530, zřejmě ve věku pětadvaceti nebo třiceti let.

Tizian tehdy maloval obrazy pro mantovského vévodu. Smrt mladé ženy ho tak hluboce zasáhla a zlomila, že vůbec nebyl schopen soustředit se na další práci. Musela to být pro něj osudová a nečekaná rána, což není legenda, ale fakt zaznamenaný v dobové archivní zprávě. Za malířem tehdy z Pieve di Cadore urychleně přijela jeho sestra Orsa, aby ho postavila na nohy a aby se starala o opuštěnou domácnost, tehdy už se třemi nezletilými dětmi.

Fialky jako květy lásky

Ridolfi o osudu Cecilie nic nevěděl, znal jen příběh o milence, kterou Tizan kdysi velmi miloval a nazýval ji Violanta, což podle životopisce bylo přímo odvozeno z pojmenování fialky. Co nám prozrazuje renesanční symbolika spojovaná s touto květinou? Fialku čili violu uctívali už antičtí Řekové. Byla pro ně prvním z nejkrásnějších květů jara, alegorií pro probuzení přírody k novému životu. Pro středověké teology byla symbolem pokory a její vůně prý byla příjemná i Kristu na nebesích. Bývala i květinou lásky, kterou milenec dával milence. A možná v tomto smyslu ji i Tizian použil jako přezdívku pro svoji přítelkyni, kterou ve skutečnosti byla Cecilie, žijící v jeho domě.

Díky Ridolfimu si můžeme udělat i představu, jak malířova milenka asi vypadala. Když životopisec popisuje Tizianovy Bakchanálie, jež jsou dnes ozdobou madridského Prada, uvádí, že dívka dole uprostřed obrazu je „portrétem jeho milované, kterou on nazýval Violanta, což se vztahovalo k fialkám, jež má u prsou a u kterých je malý dopis se jménem Tizian“. K tomu dodává, že malířova kráska drží v pravé ruce flétnu a levou si nechává do misky dolít víno.

Takovou postavu lze na obraze v Pradu lehce identifikovat. Datování malby však není vždy jednoznačné. Na poslední Tizianově výstavě v Londýně ji odborníci zařadili do let 1523–1524. Dívka působí mladě, měla by tak kolem pětadvaceti let a je opravdu velice pohledná. Má bohaté žlutohnědé vlasy s nádechem zlatavé barvy, spletené do pečlivých pramenů. Jemnému obličeji dominují výrazné tmavé oči. Je to tvář velmi podobná Violantě z vídeňského Uměleckohistorického muzea.

A stejná dívka se objevuje na mnoha mistrových malbách vzniklých v letech 1515 až 1530, ať už jako Salomé nebo Venuše. V té době měl Tizian ten nejintimnější poměr s Cecilií. V průběhu roku 1524 čili zhruba v době, kdy na madridských Bakchanáliích maloval za výstřihem mladé krásky fialky symbolizující lásku, se z jejich vzájemného vztahu zrodil první syn. Byl nemanželský, protože dívka nebyla malířovou ženou, ale milenkou, což by odpovídalo tomu, co se o tom všem dozvěděl o nějakých sto let později Ridolfi, který Tizinanovu milenku znal jen pod přezdívkou Violanta.

Archiv, časopis Krásná 2007

Osobnosti a rozhovory
Příbram Kamarádi