Raněná rytířka

Raněná rytířka

Dívka:
Jdi dál a na jiného dýchej!
Jen jdi, ty kostlivče tak hrůzně nahý!
Jsem ještě mladá, víš, můj drahý?
Pokračuj v cestě a mě se nedotýkej.
Smrt:
Podej mi ruku, ty stvoření tak ladné!
Jsem přítel a můj dotek nemučí.
Poznáš, že byť mám kosti chladné

slastně se usíná v mém náručí!

(Matthias Claudius: Smrt a dívka, přeložil Jiří Popel)

Bylo zimní poledne bez slunce. Nekonečnou zasněženou plání klopýtala raněná dívka. Bílá zem přecházela bez varování v bílé nebe a ona ztrácela představu o tom, kde je nahoře a kde je dole.

Zastavila se a s námahou vdechovala mrazivý vzduch.
Poprvé klesla na kolena pod tíhou své slabosti.
„Klečíš tu v pustině, jako by ses modlila,“ řekl.
Ohlédla se na muže, který tu byl, ač nepřišel. I přes své vyčerpání viděla, že k místu, kde stál, nevedou žádné stopy.
„Prozraď mi, dívko, ke kterému bohu se modlíš?“ zeptal se neznámý.
„Neklečím pro modlení, ale pro slabost,“ řekla hlasem tak tichým, že v něm bylo slyšet padající vločky.
„Slabost je k modlení nejlepším předpokladem,“ usmál se on.
„Až na to přijde čas, pomodlím se k jedinému bohu,“ řekla hlasitěji.
Muž se zasmál tak, že krajina zadržela dech.
„Myslíš k tomu, který způsobil, že tu klečíš v krvi s šípem mezi ňadry?“

Dívka si cizince prohlížela uslzenýma očima. Nedokázala vyčíst z jeho tváře nic, ale zvolna se v ní usazoval strach nepodobný všem, se kterými se kdy utkala. A navzdory jejímu mládí bylo těch strachů nepočítaně. Prožila mnoho bitev v jedné válce, která byla starší nežli ona, a viděla smrt ve stovkách jejích podob. Od černě páchnoucího moru až k nelítostným jatkám vojny.

„Zranila jsi mnoho lidí, dívko! Pár jsi jich zabila, tak proč teď obracíš hlavu k nebi?“ zeptal se.
„To byli přece krutí a zákeřní nepřátelé,“ řekla. Do tmavých vlasů jí padal sníh. Až se zdálo, že šedivějí.
„Vy jste byli zase jejich krutými a zákeřnými nepřáteli. Všichni si od věků idealizují svou stranu barikády. Krutí a zákeřní jsou prostě ti druzí. A potom s šípem v břiše vyhlížíte svého boha. Na obou stranách stejného, předpokládám,“ ušklíbl se.

Dívka zasténala, zakousla se do spodního rtu a ztěžka vstala. Muž byl pryč a kolem jen bílá závrať.
Zbraně odhodila dávno. Kromě té cizí, která jí trčela z prsou. Jeden krok, druhý… Pomalu se rozešla. Brodila se závějí, z bílé do bílé. A ve sněhu za sebou drobila stopy…

Uviděla cosi v dálce a byla ráda, protože v prázdnu kolem se jí zdálo být dobré cokoliv. Jen do chvíle, než k tomu došla. Byl to mrtvý kůň. Sníh sice udělal z vraníka bělouše, ale i tak ho poznala.

Dívka podruhé klesla na kolena.

Podlehla zoufalství. Díky zavátému koni pochopila, že dorazila na místo, odkud před dnem a nocí vyšla. Ztratila dost krve, a přece dokázala jít. Nyní ale ztrácela naději. A bez naděje už jít nelze. Klečela u bezvládného zvířete. U koně, který býval její. Možná že zase bude… Vypadal jako obrácený člun vytažený před zimou na břeh. Položila hlavu na jeho oblé studené břicho a rozplakala se.

„Tvá cesta je kruh, zdá se,“ řekl hlas.
Dívka zvedla těžkou hlavu z koňského boku a pohlédla na muže, který tu opět stál, aniž přišel.
„Pán vede mé kroky…,“ zarecitovala tak malověrně, že i jí samé to znělo jako nechtěné rouhání.
„Tomu se zdráhám smát,“ odvětil on bezbarvě. „Přivedl tě zpátky na začátek cesty. Proč myslíš, že to udělal? Pro svou zábavu?“ Poklekl k dívce a z tváře jí sfoukl sníh. V jeho dechu bylo cítit dobré pití a nedobré jídlo.
„Jsem na konci, ne na začátku cesty,“ hlesla ona.
„Něco ti prozradím,“ zašeptal nezvaný a přiložil studenou ruku na její rozpálené čelo. „Nedělá to pro zábavu. Je to pouhá lhostejnost.“
„Ne!“ zakřičela raněná rytířka hlasem pokrouceným bolestí. Postavila se na nohy, jako by to byly polámané chůdy. Balancovala chvíli, než nabyla rovnováhu. Krev nehybného koně byla led a její zmrzne do soumraku taky. Jen nesmí naslouchat vemlouvavému hlasu toho cizince. A pro lásku boží, jak ten je vemlouvavý! A jak je cizí…

Vydala se na cestu. Marně se snažila najít své včerejší stopy, aby vyrazila jiným směrem. Sníh je zavál bezezbytku. Slunce na obloze nebylo žádné, jen matné bílé světlo rovnoměrně rozprostřené všude kolem. Nebo to byla bílá tma?

Vzpomněla si na léto. Připadalo jí vzdálené jako sen, jako by jí ho jen někdo vyprávěl. Ale kdysi přece léto bývalo! Vzpomíná na kvetoucí máky v údolí, na to, jak plavila koně v řece, na ohně hořící v kopcích…

Začal vát ledový vítr a přinesl z dálky vlčí hlas. Tolik se jí chtělo spát. Usnout pod listnatým stromem s věčným létem pod víčky.

Pak pod tíhou své slabosti klesla potřetí.

Vlčí zpěv se přibližoval a násobil.
„Nebojuj, dívko! Boj je bolestný a marný. Staneš se pozdním obědem hladových vlků, nebo půjdeš se mnou?“ řekl muž, který nepřišel, a odmlčel se. Ona mlčela s ním. Vlastně sama.
„Vezmu tě do letního dne, vykoupeš se v řece a necháš vlasy uschnout na slunci. Podej mi ruku a půjdeme. Cítíš vůni pryskyřice a bzučení včel?“ ozval se hlas tak blízký, jako by byl uvnitř jí samé. Dívka přikývla a na jejích rtech, na kterých netál sníh, se objevil sotva patrný úsměv.

A pak mu pohlédla do očí. Zářily jako nejvzdálenější hvězdy. Odjinud. Tak studené!
„Neslyším včely, slyším vlky,“ zašeptala a zvrátila hlavu k bílé klenbě oblohy.
Pak s vypětím posledních sil vytrhla z prsou zlomený šíp. Z hluboké rány se vyřinula krev a na sněhu se rozpila červená skvrna s nepravidelnými okraji. Dívka do ní ulehla jako do obřího květu.

V zámku zachrastil klíč a ona se bleskurychle vymrštila z podlahy. Nejdřív popadla máminy rudé šaty a utíkala je pověsit na ramínko do skříně v ložnici rodičů. Než si matka sundala boty a pověsila kabát na věšák, stačila hodit bílou peřinu a polštáře zpátky do postele.

„Ležíš?“ ozvalo se z chodby. Dívka se rozhlédla po místnosti, jestli na něco nezapomněla. Zdá se, že všechno uklidila. Jen mezi oknem a knihovnou stál bez pohnutí on. Dívka skočila do postele, přikryla se až k bradě a zavřela oči.

Do pokojíku vešla matka, bez povšimnutí minula stojícího muže a sedla si na kraj pelesti. „Já vím, že nespíš,“ řekla potichu.

Peřiny studily jako sníh.

Povídka je z knihy Vana s výhledem

Archiv, časopis Krásná 2010