Poslední procházka

Poslední procházka

Poslední procházka

Vzpomínám, jak chtěl, abych přišla na Petřín. Ten kopec jsem znala jak své boty. Prochodila jsem tam obě těhotenství. Vždycky jsem vylezla až nahoru. V žabinci vykoupala psy. Snědla pikslu kyselých okurek a pomalu se spouštěla dolů.

Obzvláště ke konci druhého těhotenství, s jedním děckem v kočáru, druhým, už obřím, v břiše a se dvěma nezvládnutými, mne neposlouchajícími psy jsem tam naštvala nejmíň tucet důchodců. A taky správce parku. Jednou si dokonce stěžovali na magistrátu. Chápete? Ne na narkomany. Ale na těhuli. Že pohoršuje. Kočár byl fajn, protože se tam vešla spousta flašek s okurkami. Taky jsem tam občas tajně kouřila za lavičkou. Fakt třeba jen jeden nádech. Jen maličko zacítit nikotin. Když jsem na něčem závislá, neumím se absolutně, nastálo, nadobro rozloučit. Je to jak ty jezinky – jen dva prstíčky strčíme… Jenže nikdy pak už nechtějí odejít.

Sraz byl u sakur. Napsal: Ve čtyři odpoledne u sakur. Karolinko, přesně ve čtyři. U sakur. Bizarní. Netušila jsem, že Mára zná stromy. Zřejmě se samovzdělává. Možná konečně takzvaně žije. Možná že jak se odstěhoval, oddychl si. Jen místo New Yorkru čte atlasy květin… Ne. Křivdím mu. Také chodí na výstavy. A byl v kině. Několikrát. Vypráví o tolika filmech. Proč jsme nikdy nešli spolu? Proč jsme byli neustále zavření s vlastními strachy. S obavou z exekutorů, že ztráty dětí, z toho, že by nás někdo, kdokoliv mohl vidět spolu a lavina by se jen víc rozjela. A on teď chodí sám. Opravdu jen sám? Napadá mne. První žárlivost. Poprvé žárlím na muže, kterým jsem si byla tolik, tolik jistá. Měla jsem ten strom vybrat já. Jak dlouho by třeba hledal cypřiš…

Něco podivného se stalo. Byl jak lavina. Strhal ze mne kapsáče. Chtěl se milovat přímo tam, u té vody, v kleči, přes kterou viděl i ten, kdo voyeurství z duše nenávidí. Trvalo to chviličku. Snad minutu. Dvě. Hrozně rychlý orgasmus. A ve mně. Proč? Vždyť ví, že nepolykám antikoncepci. Co chce? Co si chce dokázat? Komu přenechat osud? Vlastní život? Pánubohu asi ne, že? Takže miminu? S omluvenkou do kolíbky: já mamince psal, že ji nemiluju. Pak že ji miluju. Pak že nenávidím. Ale neuměl jsem s ní přestat spát, tak ses narodil, abys to vyřešil… No nevím. Sperma mi teče po nohou. Dolů mne nese. Celou cestu. Ještě si zpívá. Taky poskakuje. Něco se stalo. Jako kdyby byl vyměněný. Jakou ruletu to hraje? Bojím se zeptat. Když má tak dobrou náladu. Když mne tolik svírá. Dokonce hladí. Po tvářích. Po ramenou. Po očích. Znamená to, že se vrátí? Bojím se zeptat. Bojím se, bojím. Pod kopcem se rozloučil. Rychle. Kvapně. Bez plánů. Bez vysvětlení.

Ve Štefánikově je malá lékárna. „Dáte mi Postinor bez předpisu?“ Ptám se, skoro se slzami v očích. „To nemůžu.“ Říká paní magistra. „A to vám pak to dítě hodím na hlavu, nebo jak si to představujete?“ Rupnou mi nervy. Skoro na ni křičím. Nezvládnuté emoce. Kolemjdoucí se ohlížejí. Paní v bílém mi dává krabičku. „Existují i jiné formy antikoncepce, slečno.“ Snaží se mne ještě při odchodu poučit. Slečno. Slečno. Už dlouho mi nikdo neřekl slečno. Ani jsem se nerozloučila. Dlouho jsem jí chtěla koupit kytku. Ex post se omluvit. Dlouho. A nikdy jsem to neudělala. Možná proto, že jsem ten prášek nikdy neměla polykat…

Archiv, časopis Krásná 2009

Pel-mel
Beránek sv. Anežky Jakub Polanka: Krásné je vše, co je pravdivé

Žádné komentáře

Přidat komentář