Nech toho!

Nech toho!

Nech toho!

Mezi nejinteligentnější ptáky patří příslušníci čeledi havranovitých – havrani, krkavci, kavky, vrány, straky, sojky a další. Dožívají se poměrně vysokého věku a někteří jsou schopni velmi rychle se naučit napodobovat nejrůznější zvuky včetně lidského hlasu. Mohou tedy podobně jako papoušci nebo třeba loskutáci „mluvit“.

Před lety žil v pražské zoo krkavec, kterému ošetřovatelé dali jméno Jakub. Jakub byl krásný statný pták dělající vzezřením čest svému rodu. Měl ale jednu nepěknou vlastnost – potměšilost. Když přišel uklízet jeho voliéru ošetřovatel, poskakoval rozčileně opodál v koutě a pak znenadání přiběhl a klovl člověka do kotníku. Kdo někdy viděl zblízka zobák krkavce, musí mu být jasné, že to nebyla legrace a že to musí pěkně bolet. A tak se ošetřovatelé při návštěvě Jakuba museli obout do vysokých kožených bot, takzvaných kanad. Jednoho dne Jakub opět přiběhl a tak, jak byl zvyklý klovnout, zaútočil, ale se zlou se potázal. Po pevné kůži vojenských bot se mohutný zobák smekl a vzápětí ho lehký kopanec ošetřovatele odhodil do kouta.

Ale nebyl by to ani Jakub, aby se nepokusil o nějakou další lotrovinu. Byl-li s klováním do nohou konec, zkusil povyskočit a zaútočit na výše položené partie lidského těla. Když tohle zkusil poněkolikáté, míra trpělivosti ošetřovatele přetekla a zatmělo se mu před očima. Popadl milého krkavce za krk a druhou rukou se slovy „…nech toho, nech toho!“ opeřence nemilosrdně pohlavkoval hlava nehlava. Řvoucí a do hloubi duše ponížený Jakub snažící se vyprostit s pevného sevření najednou zasípal lidským hlasem „Nech toho!“ Ošetřovateli leknutím klesla ruka. Od té doby si Jakub už na nikoho „nevyskakoval“. Nicméně když zjistil, že jeho hlas dokáže kolemjdoucí lidi zaujmout a někdy i vyděsit, měl o zábavu opět postaráno.

Jednoho dne šla kolem přednáškového sálu pražské zoo, který loni vzala velká voda, bývalá dlouholetá ošetřovatelka, v té době už důchodkyně. Protože prožila předválečné doby plné nouze, zaujaly ji věci v odpadkovém koši před budovou. „Ti mladí si dneska ničeho neváží, všechno vyhodí,“ pomyslela si a jala se obsah koše přebírat. A v tu chvíli se ozvalo temné „Nech toho!“ Důchodkyně sebou škubla a rozhlédla se. Ale nikdo nikde, brány zahrady byly už dávno zavřené. Když se však znovu ke koši sklonila, ozvalo se důrazné varování znovu. Milá paní už na nic nečekala a dala se na chvatný ústup. Až když udýchaná dorazila domů, teprve při pohledu z okna jí došlo, že ji z povzdálí sledoval rozpustilý Jakub. Jak se sama později přiznala, v jedné chvíli si myslela, že ji při přebírání koše sledoval pan ředitel. Jakub dnes už nežije, po dvaceti letech pobytu v zoo odešel v roce 2000 do ptačího nebe, ale ještě než tak učinil, stihl naučil pověstné „Nech toho!“ svého potomka. A tak až někdy při procházce mezi voliérami v pražské zoologické zahradě onu kratičkou větu uslyšíte, můžete si být jisti, že duch Jakuba žije dál.

Archiv, časopis Krásná 2003

Pel-mel
Cizinec s českým srdcem (2. díl) Nepál: Co turista neuvidí - Unicef (Orlando Bloom)

Žádné komentáře

Přidat komentář