Když Rakovi narostou křídla - Alena Konopíková (1. díl)

Když Rakovi narostou křídla - Alena Konopíková (1. díl)

Když Rakovi narostou křídla - Alena Konopíková (1. díl)

Bývala herečkou zvyklou na hlavní role, pak přehodila životní výhybku a začala podnikat. A opět hraje hlavní roli. Jen s tím rozdílem, že tentokrát není závislá na režisérovi, autorovi či dramaturgovi. Všechno má totiž ve svých rukou. Jmenuje se Alena Konopíková a narodila se ve znamení Raka.

Připadáte si jako typický Rak?

Jak se to vezme. Rak je na první pohled nudný, vaří, stará se o rodinu, je citově založený. Kdybychom se ovšem dívali na všechna znamení zvířetníku takhle přímočaře, tak by byla na světě jenom s dvanácti znameními otrava. V každém znamení naštěstí najdeme celou škálu charakteristik, každý svoji danost nějak zpracuje a přetvoří. Kdybych měla mít za svůj svět jenom domácnost, tak by mě to zabilo. Ale obdivuji ženské, které tak žijí a jsou šťastné. Samozřejmě i já jsem měla v životě etapy, kdy byla domácnost na prvním místě, ale vždycky jsem měla svůj svět mnohem rozlehlejší, pořád jsem otvírala okna. Ale mou domácností bylo léta hlavně divadlo.

Jaká ta „divadelní domácnost“ byla?

Divadlo jsem začala hrát v devatenácti letech a od té doby pro mne nic jiného neexistovalo. Jen ferman, šatna, jeviště, zájezdy… Šestnáct let jsem hrála hlavní role, a to za všech ředitelů i za všech režisérů, s nimiž jsem se setkala. Zkušenější kolegyně mě varovaly: „Počkej, jak ti bude, až tohle jednou skončí!“ A ono to doopravdy skončilo, po mnoha letech žní přišlo pět špatných let, ale pak se zase všechno vrátilo. Opět jsem dostala vějíř a umělé řasy a zase jsem měla na fermanu napsanou hlavní roli. Ale už to bylo jinak, vše se završilo. Došlo mi, že divadlo je jako upír. Hodně člověku bere a nic nevrací. Hrála jsem v příbramském divadle, byla jsem v partě lidí, kteří jsou neustále v pohybu, učí se texty za pochodu a v koutku duše doufají, že si jich všimne Praha a oni konečně prorazí…

Vy jste se místo toho s divadlem rozloučila?

Tak rychlé to nebylo. Ale pochopila jsem, že divadlo není moje budoucnost, a začala jsem se rozhlížet jinde. Spolupracovala jsem s několika agenturami v Praze, s režisérem Petrem Novotným, který přišel do příbramského divadla v roce 1989, jsme později založili společnost Muzikál. Petr je nejen zajímavý a kultivovaný režisér, ale navíc se umí dívat dopředu. Už tenkrát po listopadu 1989 nám řekl, že jenom s hraním nevyžijeme, že teď bude všechno jinak. Mně dal na starost sponzoring. Tak jsem obstarávala pro divadlo finance a šlo mi to jako po másle. Nabídla jsem lidem, které jsem oslovila, něco naprosto nového. Že si mohou v divadle oslavit narozeniny, setkat se tam s lidmi, s nimiž by se normálně nesetkali, dozvědět se mnoho nového – třeba jak podnikat v zahraničí… Taková setkání probíhala po premiérách, jedlo se u toho, pilo a spokojenost byla na všech stranách.

Proč se vaše společnost jmenovala Muzikál? Vy jste je v Příbrami hráli?

V Příbrami ne, ale Petr Novotný režíroval v pražském vinohradském divadle Bídníky, což byl první velký muzikál, který k nám přišel. Povedlo se mu to, sklidil za to obdiv od samotných majitelů licence a pustil se do dalšího slavného muzikálu – Jesus Christ Superstar. Ale tehdy jsem z toho muzikálového vlaku vyskočila.

Proč?

Už mi v něm nebylo dobře. Projevila se má duše Raka, která je citlivá na atmosféru a vztahy mezi lidmi. Ne snad, že bych se nepohodla s Petrem Novotným, ale kolem muzikálů se začalo pohybovat množství lidí, s nimiž jsem si nerozuměla. Bylo mi prostě smutno z toho, že už nejsme rodina, a tak jsem se rozloučila. A vzápětí jsem odešla i z divadla.

Jaké bylo vaše poslední představení?

Na to nikdy nezapomenu. Jeli jsme na šňůru, při níž jsme měli hrát v několika městech. Po představení v Klatovech jsme se přesunuli do Sušice, kde jsme měli přespat, a druhý den nás tam čekalo další představení, ovšem v tom jsem já nehrála. A večer mi inspicientka řekla: „Aleno, já ale pro tebe nemám tady v hotelu nocleh…“ Tak jsem si okamžitě zavolala taxíka, odjela jsem do Příbrami a druhý den ráno jsem šla do divadla podat výpověď.

Bolelo to?

Odešla jsem z divadla po pětadvaceti letech a vůbec nic se nestalo. Nikdo mě nezdržoval, nikdo mi ani nepoděkoval. Neříkám to s hořkostí. Kdo by mi ostatně měl děkovat? Neexistuje žádný anděl, který by létal a děkoval všem lidem, kteří odněkud odcházejí. Odchody prostě k životu patří a musí přebolet. Bylo mi sice šíleně, ale dostala jsem se toho a už nikdy jsem se nevrátila.

Tehdy jste se vrhla na podnikání?

Kdepak, já podnikala souběžně s divadlem. Teď jsem toho jen stihla víc. Potkala jsem se s vynikajícím novinářem Vladimírem Divišem, který tehdy pracoval jako jeden z ředitelů rádia Frekvence 1. A ten mi řekl: „Pořád pro někoho obstaráváš peníze, pojď, založíme si spolu vydavatelství a budeš dělat na sebe.“ Tak jsme se do toho dali, začali jsme vydávat časopisy o bydlení a měli jsme s nimi takový úspěch, že jsme záhy otevřeli vydavatelství v Polsku a Maďarsku. Vedle toho jsme provozovali agenturu, která se specializovala na narozeninové party slavných. Zorganizovala jsem jich šestadvacet, myslím, že se všechny povedly.

Už to neděláte?

Tyhle večírky patřily ke koloritu určité doby, dneska už jsou podmínky trochu jiné. Především jsme prodali časopisy, které tuhle činnost velmi podporovaly. Dneska sice vydáváme další časopis, ale nemám pocit, že bych chtěla na svoji večírkovou minulost navázat.

Archiv, časopis Krásná, 2005

Osobnosti a rozhovory
Astrologie - Rak Když Rakovi narostou křídla - Alena Konopíková (2. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář