Když Rakovi narostou křídla - Alena Konopíková (2. díl)

Nestýská se vám po divadle?

Vůbec se mi nestýská. Ani si nevzpomenu, že jsem někdy hrála, i když první dva roky jsem neměla sílu podívat se na nějaké představení. Dneska se už dívám na tuhle svoji dlouhou životní etapu s odstupem, dokonce jsem pochopila, proč se mi nepodařilo prorazit a být slavnější.

Prozradíte to?

Je to prosté. Nebyla jsem v ničem výjimečná a ani jsem se o žádnou osobitost nesnažila. Chtěla jsem být hezká, líbit se, ale to nestačí. Člověk musí něčím zaujmout, vybočit z řady. Hezkých hereček, které se líbí, je spousta, ve výsledku jsou si všechny podobné a slavné se třeba stanou ty, které nejsou vůbec hezké, zato v sobě mají něco, co se druhým ta mu nedělá dobře. Já tohle své znamení cítím i fyzicky a představuji si ho jako určité období v roce. Jako červen, kdy všechno zraje, slunce svítí jako o život, čas stojí a vzduch se tetelí, celá příroda nehnutě čeká na úrodu. Ale pak najednou přijdou mraky, vznikne napětí a příroda se ho zbaví hromy a blesky. Člověk v podstatě také. I Rak má tuhle temnou stránku, kdy v něm bobtnají vášně a on se jich potřebuje zbavit. Jenomže neumí udělat bouřku, a tak třeba začne hluboce nenávidět. Ale s nenávistí se mu žije špatně, a tak se zase vrhne do nějaké mesiášské aktivity, protože to mu vyhovuje víc. Já osobně všechno léčím ve společnosti lidí, které mám ráda a kterých si vážím. 

Máte takových lidí kolem sebe hodně?

Takových lidí nikdy není moc, vyskytují se velmi vzácně. Mám ovšem v životě štěstí, protože jsem potkala pár naprosto mimořádných osobností, jejichž přátelství si vážím.

Můžete jmenovat?

Je to ministr kultury Pavel Dostál, duševně bohatý člověk, který pomáhá na svět báječným věcem a který si přesto, že je ministr, zachoval neformální vztah k lidem z kultury. Pak Ladislav Štaidl, který v oblasti umění a byznysu vyčnívá svým talentem, a je to pro mne obrovská radost stýkat se s ním. Má neuvěřitelnou etiku v podnikání, životě, obchodě. Spisovatel Arnošt Lustig, to je nejen umělec, ale také skutečný filozof, s nímž se člověk hodiny může bavit a má pak pocit, že pro sebe něco velmi podstatného udělal. Důležitým člověkem mého života je můj společník v podnikání Vladimír Diviš. Ten má vizi a jak se říká „tah na branku“. Myslím si, že ovládá absolutně všechno, a nebojím se s ním jít do žádného projektu. Známe se všichni mezi sebou a opravdu si rozumíme a já se neskromně domnívám, že jsem tuhle naši skupinku dala tak trochu dohromady. Jestli chcete vědět, kdo mě profesně velmi ovlivnil, pak to byli báječný režisér Antonín Moskalyk, producent Karel Vágner a režisér Petr Novotný.

Zajímavé je, že jste nejmenovala žádnou ženu. Kamarádky nemáte?

Kamarádky mám také. Zůstaly mi ty z dětství, z mého rodného Holýšova, a také z Plzně, kde jsem začínala coby herečka v dětském divadle. A ty nové kamarádské vztahy mám se zkušenými, chytrými a samostatnými ženskými, které žijí tak trochu jako já.

Máte dospělou dceru, jak sama sebe hodnotíte coby matku?

Myslím si, že jsem své dítě rozmazlovala. Když jsem byla malá, bývala jsem spolu se svými třemi bratry bita jako žito za lumpárny, ale jinak jsem měla dětství moc hezké a své bratry mám ráda a obdivuji je. Svoji dceru jsem nikdy netrestala, pořád jsem mluvila a mluvila a říkala si, že to musí někam zapadnout. A ono to opravdu zapadlo. Dcera, která je také Rak, se vyučila dámskou krejčovou, pak vystudovala střední výtvarnou školu a teď končí produkci na DAMU. Je to zajímavé, ale tak trochu kopíruje i moji životní cestu. Já sama jsem se vyučila na dráze a teprve poté jsem začala studovat.

Podnikání není jednoduché, jak prožíváte neúspěch?

Ten mě nikdy nemůže zaskočit, protože vždycky počítám s tím, že mi to nevyjde. Do poslední chvíle v úspěch nevěřím. I v divadle jsem to tak měla – ani když jsem roli dostala, ani když jsem ji zkoušela, jsem tomu ještě nevěřila. Až teprve po premiéře jsem si dokázala svůj úspěch vychutnat. V podnikání je to stejné, pochybuji do poslední chvíle.

Jak si vybíráte lidi, s nimiž se pouštíte do podnikání?

Nevybírám si je, oni si vybírají mě. Zatím jsem vždycky byla oslovena já, ani jednou to nebylo naopak. Vždycky musí někdo přijít a říct mi: „Ty to umíš!“ Já se tomu pokaždé upřímně divím a pak se divím ještě jednou, když to opravdu vyjde.

Dovedete si představit, že jednou s podnikáním skončíte?

Určitě ta chvíle přijde, ale nemyslím si, že bych někdy rezignovala úplně na všechno. Určitě se dál budu setkávat se svými přáteli a konečně budu mít čas na všechny svoje životní resty. Třeba konečně dokonale zvládnu počítač, doučím se řeči, které se mi líbí a jimiž bych chtěla mluvit… V tomhle je život skvělý, že dokud člověk žije, pořád má něco před sebou.

Archiv, časopis Krásná, 2005