Jiří Kolbaba - Indonésie mi změnila život (1. díl)

Jiří Kolbaba - Indonésie mi změnila život (1. díl)

Jiří Kolbaba - Indonésie mi změnila život (1. díl)

Nikdy není nic definitivní a to je dobře. Kdykoli v životě můžeme změnit místo svého působení, prostředí, profesi i vlastní cíle. Jediné, co k tomu potřebujeme, je svoboda, zdraví a troška odvahy zariskovat,“ míní cestovatel a fotograf Jiří Kolbaba a přiznává, že sám je posedlý cestováním a poznáváním něčeho nového.

Výsledkem toho byla i výstava People (lidé) v Brně. Autor na ní představoval portréty lidí ze zemí všech kontinentů. K fotografii má Kolbaba blízko, původním povoláním je grafik a v minulosti založil i několik reklamních agentur. V mládí se ale věnoval i atletice, zejména běhu na tři kilometry překážek. Získal stříbrnou medaili na Mistrovství Československa v atletice v roce 1983 a stal se také mistrem ČSR.

Končí výstava představující tváře lidí z celého světa. Proč jste si zvolil právě toto téma?

Už téměř dvacet let se snažím jezdit mezi lidi, kteří jsou jiní. U nás se jich někdy obáváme nebo někteří z nás o nich hovoří ne příliš tolerantně. Proto realizuji projekty, které by měly přispět k tomu, abychom se je snažili lépe poznat. K nim patří i fotografické výstavy. Představuji lidi, které potkávám na svých cestách. Buď jsem si je jen vyfotil, nebo jsem s nimi strávil i delší čas. Každopádně to ale jsou lidé pro nás často exotičtí. Mám radost, že se zrovna tato výstava setkala s takovým pozitivním ohlasem.

Někdy bývá dost složité pořídit takové fotografie?

Myslím si, že záleží na tom, jak to máme nastaveno my sami v duši. Jestliže přicházím s otevřenou myslí a srdcem na dlani, ti lidé si mě přečtou. Bývají to kolektivistické společnosti, které mají obrovskou zkušenost s mimoverbálním vnímáním, a jejich členové odhadnou velmi rychle, jestli jsme otevření, nebo zakomplexovaní, ať již vůči nim, nebo vůči sobě. Jak já přistupuji k nim, tak oni přistupují ke mně. Takhle to funguje v otevřených společnostech. Bohužel v naší ne, mnozí zapomněli zdravit a usmívat se. Všimněte si, jaké máme potíže komunikovat živě. Je to problém celospolečenský, prohlubuje se a já s tím mám velké problémy. Proto se jezdím dívat do jiných kultur, abych se přesvědčil, že to může fungovat i jinak. Zatím jsem se ale vždy s každým domluvil.

Nedávno jste navštívil Antarktidu, byl jste tam poprvé?

V Antarktidě jsem byl již podruhé a v lednu tam jedu potřetí. Stávám se takovým „specialistou na Antarktidu“. Jsem totiž posedlý některými oblastmi na světě a Antarktida je absolutně číslo jedna. Je pozoruhodná svojí syrovostí a také čistotou a nekompromisností, od ráje k peklu je tam velmi blízko. Tato země má svoje pravidla, která jsou úplně jiná než pravidla cestování do jiných oblastí na světě. Nefungují tam žádné mechanismy, které známe z jiných kontinentů, můžeme doufat jedině v to, že příroda nám tam dovolí vstoupit. Jen připomenu, že v Antarktidě byl naměřen nejrychlejší vítr na světě (320 kilometrů v hodině) a nejnižší teplota na planetě (-89,2 °C). To samo už podmiňuje to, že jsme skutečně na zdvořilostní návštěvě a musíme být nesmírně opatrní, připravení na všechno a nesmíme podcenit žádné nebezpečí. Existuje ještě jeden fenomén, pro který tam jezdím, v Antarktidě a ještě trochu na Galapágách se zvířata nebojí člověka. Jako lidé jsme totiž způsobili, že zvířata mají geneticky zakódováno, že nosíme smrt a zkázu, ubližujeme jim a ubíráme životního prostoru. Antarktida ale patří jim. Kdysi někdo řekl, že Antarktida je kontinent, který Bůh daroval tučňákům, a kéž by to tak i zůstalo. 

Chystáte se na tento kontinent znovu?

Ano. Cesta, na niž se chystám, je ale v mnohém odlišná než ty předchozí. Pojedu na malé plachetnici s polskou výpravou. Budu se plavit šest dní Drakeovou úžinou, kde běžně vlny dosahují osmi až 12 metrů, pak budu téměř dva týdny plachtit mezi ostrovy. Cíl je, abychom se dostali i na vědeckou stanici Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse, kde pracují odborníci z brněnské Masarykovy univerzity a dalších vědeckých pracovišť. Poprvé jsem tam plul ledoborcem, letos jsem za nimi přiletěl argentinskými vojenskými letadly. Pokud to dobře dopadne, tak příští rok tam připluji na plachetnici. Po návratu do jižní Argentiny pak chci nějakou dobu ještě pobýt v Ohňové zemi, protože ji mám nesmírně rád.

Přece jen příprava na takovou expedici je dost náročná…

Tato příprava je mimořádně náročná. Už teď se otužuji a snažím se zvýšit fyzickou schopnost všechno zvládnout. Specifické pro tuto výpravu je ještě to, že je nutné být dobře oblečen a technicky vybaven. Teď už existují takové technologie, které se v České republice ani neprodávají, proto jsem je jel nakoupit do Kanady a do dalších jiných míst. Nesmím na nich šetřit, protože každý na lodi, a bude nás tam asi deset, má svůj úkol a musí ho splnit beze zbytku. A s omrzlýma rukama se nedá pracovat, když musíte zvládat kormidla nebo lana.

Jak překonáváte krizové situace?

Takové téměř neznám, je potřeba neztrácet humor a zabojovat.

Kolik zemí vás ještě čeká?

Nemám ambici navštívit všechny země světa. Existuje 192 zemí, já jsem jich navštívil 131, takže určitě mám na mnoho let ještě co dělat.

Podle čeho si vybíráte, kam se vydáte?

Některé cesty plánuji dlouhodobě dopředu, jiné zase ne. Je to různé, inspiruji se kde čím, médii, časopisy, novinami, elektronickými médii, inspirují mě kamarádi a přátelé…

Které místo vás nejvíce zasáhlo?

Já si užívám každé země i každého místa, nemusí být přitom někde daleko, může být i v České republice nebo v blízké Evropě. Rád fotografuji také na Slovensku. To všech no mě zasahuje. Cestování je primárně o vztahu duše a mysli, o prioritách, kde se soustředíme na nějakou formu našeho žití. Já jsem si zvolil to, že chci poznávat a objevovat, zažít dobrodružství, vyplavovat adrenalin a nechci žít standardní evropský život, který je veskrze pohodlný. Většinou naříkáme, u nás v České republice je to obvyklé. Neuvědomujeme si ale, že žijeme na té nejpříznivější rovnoběžce, která existuje na planetě, a přes to všechno, co nám tady za posledních dvacet let nadrobili politici a předtím za více než čtyřicet let komunisté, si vedeme poměrně dobře. V této zemi však nevidím příliš optimismu, ba naopak. Vidím tu některé povahové vlastnosti, které mi vůbec nekonvenují. Lež, polopravda a krádeže jsou téměř denním programem mnoha lidí, což mě hrozně mrzí. Proto se přesvědčuji o tom, že je tomu v některých jiných zemích jinak. Jezdím ven, abych si poopravoval názor na lidstvo. Mrzí mě, že se tady klade malý důraz na to, aby zejména mladá generace byla vychovávána v umění komunikovat s cizinou. Tady velice často čteme a slyšíme kolem sebe narážky a málo tolerantní připomínky na různé kultury. Mně se toto nelíbí a chci přispívat k tomu, aby tomu tak nebylo. 

Archiv, časopis Krásná 2012

Cestování Osobnosti a rozhovory
Koriandr Jiří Kolbaba - Indonésie mi změnila život (2. díl)

Žádné komentáře

Přidat komentář