Simona Chytrová - prototyp Raka

Simona Chytrová - prototyp Raka

Simona Chytrová - prototyp Raka

Hrála i v dalších manželových filmech: Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994), Playgirls (1995), Waterloo po česku (2002). Objevila se i v televizních filmech Tuláci (2001), Trampoty vodníka Jakoubka (2005) či Sůva z nudlí (2006). Roku 1991 si zahrála též v italském snímku Princezna Fantaghiró. To jí umožnila i její brilantní italština, již ovládá díky svým italským kořenům. Itálie je její celoživotní láskou, a také proto náš rozhovor zastihl Simonu Chytrovou uprostřed příprav Italských dnů, jež si sama vymyslela a které by měly na podzim tohoto roku v Praze, Příbrami, Kutné Hoře a Rakovníku představit italské divadlo, film, gastronomii, módu i výtvarné umění.

Nechala jste si někdy udělat horoskop?

Nechala. Ale protože takovým věcem až příliš věřím, raději je moc nechci znát. Protože by mne hodně ovlivňovaly a možná bych se různými předpověďmi začala řídit. Astrologie by mne hodně bavila, ale záměrně ji od sebe odstrkávám.

Jste narozená ve znamení Raka. Myslíte, že na vás jeho charakteristika sedí?

Určitě. Jsem empatická a senzitivní. Pan léčitel mně dokonce věnoval virgulku, protože zjistil, že mám schopnost cítit proudění energií. Doma jsem pak s touhle virgulí přestavěla nábytek, z čehož měl manžel velkou radost.

Jako každý Rak také potřebuji rodinu, nedokážu žít sama. Kromě znamení horoskopu umne tenhle rys podpořil zřejmě i italský původ. Pro mne je rodina nejvyšší hodnota. Také jsem iracionální, romantická, mám ráda výtvarné umění… Zkrátka na mne z charakteristiky Raka sedí snad úplně vše. Jsem naprostý prototyp Raka.

Máte také nějaké Račí chyby?

Občas jsem trochu nevypočitatelná. Jdu na trh a přinesu místo petržele psa.

Také někdy nedokončuji své projekty. Chodím do věcí s velkým nadšením, ale když jsem těsně před cílem, nevydržím s nervy. Naštěstí tehdy nastoupí můj manžel Vítek, který mne nutí vše dokončit. Ale já mezitím zase začnu s jinou věcí, zase mne nadchne a ženu se za něčím jiným… Jsem samozřejmě i náladová, mívám po velkých vzletech propady, to mám po těch Italech, kteří jsou také lehce maniodepresivní.

Zdá se, že se částí duše cítíte opravdu jako Italka.

Prababička byla Italka. A na mně bylo vždy vidět, že nemám úplně českou povahu. Vždy jsem byla povídavá, otevřená. Ještě za komunismu jsem se do Itálie rozjela a cítila jsem tam, že mám italský naturel, že mi to prostředí vyhovuje. Dokonce jsem si pořídila italského přítele, jenže s ním jsem pochopila, že už mám přece jen kořeny tady a že bych nedokázala žít pod patronátem Itala, jelikož už si potřebuji rozhodovat o věcech sama. Mám ráda chlapa, k němuž mohu vzhlížet a vážit si ho, ale zase se nechci muži podrobovat. Což Italové vyžadují, byť i oni tento tradiční model už pozvolna opouštějí.

Cítila jste italskou horkokrevnost už v dětství?

Ano, byla jsem hyperaktivní dítě. Až to se mnou rodiče nevydrželi a dali mne na sportovní gymnastiku. Dostala jsem se až do střediska vrcholového sportu a v roce 1976 jsem dokonce vyhrála mistrovství republiky. Psali o mně, že jsem největší talent po Věře Čáslavské, která mne i trénovala. V šesti letech jsem uměla na prvním tréninku víc než holky, které tam cvičily už dva roky. Ale pak najednou přišly závody – a já je buď vyhrála, nebo jsem to psychicky neunesla a propadla. Nakonec mne psychika zlomila úplně, když jsem dostala anorexii.

Typická choroba dospívajících holek.

Ano, ale tehdy se ani nevědělo, co to je. Podstata té nemoci je určitě psychická. Problém podle mne byl, že ze mne chtěli mít něco jiného, než jsem byla vevnitř. A týkalo se to asi hlavně mé matky. Byla jsem rozpolcená, přála jsem si, ať už mě všichni nechají být, a oni mě pořád do něčeho cpali. Skončilo to tím, že jsem v patnácti strávila půl roku v nemocnici. Dostal mne z toho pan doktor z České Lípy a táta, který mě odvezl do Španělska, kde mi během čtrnácti dnů konečně došlo, že život je o něčem jiném než o bodech a medailích.

Já se o tomto vašem příběhu dozvěděl v pořadu Třináctá komnata. Bylo zjevné, že velkým tématem toho pořadu i vaší nemoci byl váš vztah s matkou. A bylo také vidět, že některé věci mezi vámi nejsou dořešeny dodnes.

Nejsou. Teď spolu zrovna půl roku nemluvíme. Je to tím, že matka je totálně jiný člověk než já. V mládí jí zemřeli máma i táta – ten ve vězení v Leopoldově. Bratra navíc ve stejnou dobu vyhodili ze školy, takže máma se musela naučit být tvrdá. A z té zatvrdlé slupky už se nedokázala dostat. I když viděla, že jsem onemocněla a že jsem křehká, nepovolila.

Pomohl vám ten pořad?

Ano, byla to pro mne taková psychoanalýza. Kdysi jsem po každém telefonátu s mámou týden nespala, pořád jsem řešila, že si nerozumíme. Vítek mne vždy nabádal, abych už se konečně smířila s tím, že matka je, jaká je. Dlouho mi to nešlo. Teď už to zvládám mnohem lépe. Něco se uzavřelo. Už to není otevřená rána.

Ze sportu jste v mládí přesedlala na divadlo, vstoupila jste do legendárního Semaforu. To bylo méně stresující a soutěživé prostředí, ne?

Divadlo určitě není žádná idylka, zvlášť pokud jde o vztahy. Co si budeme povídat: k herectví potřebujete zdravou drzost a někdy až skoro nezdravou. Poznala jsem i faleš, boj o roli. V Semaforu nás byla spousta holek a atmosféra mezi nimi byla hodně konkurenční. Pamatuji si, jak mne jednou kolegyně doslova odstrčila a vykřičela si, že premiéru bude hrát ona. A já jen schlípla uši.

Největší hereckou slávu jste zažila asi po filmu Tankový prapor, v němž jste ztvárnila hlavní ženskou roli. Jak jste snášela zájem davu?

Ne moc dobře. Nemám ráda, když mne lidé poznávají, radši mám svoje soukromíčko. Celý problém mé slávy se nicméně tehdy vyřešil rychle, a to příchodem syna. Neměla jsem hlídání, malý měl alergii i astma, takže jsem s ním zůstala doma, plně jsem se mu věnovala a k divadlu ani filmu už se nevrátila. A musím říct, že jsem se našla. Jako Rak jsem v rodině nalezla svůj životní smysl. Všichni se mě stále ptají: Tobě nechybí divadlo? Někdy mám problém vysvětlit, že opravdu nechybí. Vítek by mne nejraději pořád cpal do filmu a na nějaké konkurzy. Ale já se tomu spíše vyhýbám. Dokonce jsem mu párkrát zalhala, že jsem na konkurz šla, a přitom jsem tam nešla. Já prostě nemám ostré lokty, nejsem ranař.

Nesmělost na Raka opravdu sedí. Ale jak se s tím slučuje, že jste před časem nafotografovala i několik odvážných fotografií?

Mně akty nedělají potíže. Tělo je pro mne přirozeným prostředkem vyjádření. To mě naučil tanec, který byl v Semaforu vlastně mou hlavní parketou. Nejsem puritán. Na druhou stranu se normálně stydím. Nikdy bych se třeba nesvlékla na pláži. Nelíbí se mi sprosté věci. Někdy jsem nešťastná, když vidím na obrazovce či v časopisech svlečené herečky. Třeba jsou i hezké, ale chybí tam pravá erotika, náznak, je to takové jednoduché ukazování a to mi přijde sprosté, ploché. Je samozřejmě těžké najít tu míru. 

Odvážného fotografování byste se nemusela bát ani dnes, skvěle se udržujete. Máte na to nějaký recept?

Snažím se vybírat čerstvé a zdravé potraviny. Bůček u mne opravdu nenajdete. Miluji olivový olej a vůbec středomořskou kuchyni. Vítek se ze začátku po mých jídlech chodíval ještě někam dorazit gulášem. Ale už jsem ho převychovala. Občas také cvičím jógu, ale sport moc ráda nemám. Znechutila mi ho zkušenost s gymnastikou v dětství, kdy jsem poznala sport, který tělo spíše ničil. Obecně je ale klíčem asi rovnováha. Aby člověk uměl poslouchat tělo, které si samo řekne, co potřebuje. Proto neumím dát nikomu recept, ten mu dá jen jeho vlastní tělo.

Manžel, známý filmový režisér, do vašich myšlenek evidentně vstupuje často. Vzali jste se před dvaceti lety, ale nevyhlédla jste si ho už jako malá, kdy byl známým krasavcem českého filmu?

V těch milovnických rolích mi připadal příliš sladkej. Našla jsem si ho, až když se mi jevil takový dekadentní. Volba zralého muže u mne asi souvisí s tím, že jsem hledala nějakou oporu. V mladších mužích bych ji našla těžko. Ovšem Vítek trochu klame tělem, je vnitřně hodně citlivý, téměř rozdvojený – vždyť je Blíženec. Ale dali jsme to dohromady a teď jeden bez druhého nemůžeme vůbec být. U nás třeba neexistuje ponorková nemoc. Někdy si říkám, že si od něj už potřebuji odpočinout, a za chvíli už mu zase volám.

S Vítem Olmerem jsem dělal rozhovor pro minulé číslo Krásné, takže vím, že je spíše ateistou. Vy jste zase věřící. Nevedete spory o víru?

Vítek občas říká: „Kde máš toho svého boha?“ Ale myslím, že když mu bylo ouvej, také měl potřebu obrátit se k něčemu vyššímu. Ovšem já nejsem žádná fanatička. Byla jsem sice vychována jako ortodoxní katolík, ale dnes už do kostela tolik nechodím. Vnímám to tak, že člověk musí mít boha sám v sobě, jako určitou kontrolu, zodpovědnost. Aby si sám sebe vůbec mohl vážit. Abych se mohla postavit před druhé lidi a dokázala jim pomoct, potřebuji věřit, že mám v sobě něco vyššího.

Marie Rottrová třeba tvrdí, že by věřící katolík s ateistou žít neměl.

To je zajímavý názor. Pro mne je mnohem důležitější než víra partnera fakt, že je to slušný, kvalitní, inteligentní a moc hodný člověk.

Archiv, časopis Krásná, 2010

Osobnosti a rozhovory
Praga mysteriosa - Kostel sv. Mikuláše Astrologie - Rak

Žádné komentáře

Přidat komentář