Celý nastrojený, a nemám kam jít - Pozdrav z Prahy

Celý nastrojený, a nemám kam jít - Pozdrav z Prahy

Celý nastrojený, a nemám kam jít - Pozdrav z Prahy

Kdybyste mě potřebovali rychle najít někde v klubu, koktejlovém baru, na koncertě, večírku, na plese nebo v levné jídelně, nebyl by to nijak složitý úkol. Ne snad proto, že bych měl ty nejnaleštěnější střevíce, vyžehlenou kravatu a sofistikovaně oslovoval přítomné dámy. Ani ne proto, že bych byl ten, kdo dělá nejvíc humbuku, mává rukama, zpívá nahlas s puštěnou hudbou a ječí lidem do uší, jestli si nedají ještě panáka.

Kdybyste mě potřebovali rychle najít někde v klubu, koktejlovém baru, na koncertě, večírku, na plese nebo v levné jídelně, nebyl by to nijak složitý úkol. Ne snad proto, že bych měl ty nejnaleštěnější střevíce, vyžehlenou kravatu a sofistikovaně oslovoval přítomné dámy. Ani ne proto, že bych byl ten, kdo dělá nejvíc humbuku, mává rukama, zpívá nahlas s puštěnou hudbou a ječí lidem do uší, jestli si nedají ještě panáka. I když jsem vše zmíněné pro jistotu v minulých letech vyzkoušel, abych se přesvědčil, zda to pro mě je, nebo není, smutnou pravdou je, že pokud mě budete v místnosti plné lidí hledat, budu stát v té úzké uličce mezi tanečním parketem a toaletami nebo u toho maličkého stolku hned vedle baru. Budu ten, kdo se bude neustále dívat na hodinky a v duchu si říkat: „Páni, je půl dvanácté, nějak mě to dneska zmohlo.“ 

V minulých letech jsem se mnohokrát snažil být víc společenský a během takovýchto pokusů jsem se často přistihl, jak se divně vlním uprostřed tanečního parketu a představuji si, jak asi vypadá bar za nedělního odpoledne. Bez lidí mačkajících se jeden na druhého, jak na prázdné židle a stoly dopadá odpolední světlo škvírkami v okenních žaluziích. Jak hučí všechny ty miniledničky pod barem a jak je zvenku slyšet projíždějící auta. V tu chvíli si kamarád všiml, že jsem přestal tancovat a jen tak stojím uprostřed vlnících se lidí a zírám do prázdna. Naklonil se ke mně a zaječel mi do ucha: „Je všechno v pořádku?“

Ne že bych neměl rád večírky nebo že by se mi představa večírku nelíbila. Zřejmě se za tím zčásti fejeton pozdrav z Prahy Celý nastrojený, a nemám kam jít skrývá malé sebevědomí nebo tlak okolí, že bych se měl bavit tak dobře, jako se baví ostatní.

Slyšel jsem, že když je vám kolem dvaceti, neznáte rozdíl mezi dobrou zábavou a předstíráním, že se dobře bavíte s ostatními. V tom bude možná zakopaný pes. Většinu těchhle let jsem totiž strávil tím, že jsem neznal rozdíl mezi tím být dospělý, a předstírat to. Možná že v tom ani velký rozdíl není. Asi před rokem jsem dal pryč spoustu svého oblečení a pořídil si kravaty, saka a jiné dospělé oblečení, které bych zřejmě potřeboval, kdybych byl víc úspěšný. Měl jsem strach, že mi něco uniká, že nedělám a neužívám si ty věci, které bych ve svém věku měl, a že ztrácím čas tím, že sedím po večerech sám doma a skládám hudbu nebo něco píšu. Říkal jsem si, že změna v šatníku mě přiměje změnit i jiné věci a popostrčí mě k tomu, abych trávil méně času sám.

Už na škole jsem si kupoval hlavně věci, které byly šité pro velké dobrodruhy nebo cestovatele, ten typ oblečení, které je drahé ne proto, jak vypadá, ale protože je téměř nezničitelné, ať už budete potřebovat přežít uprostřed lesa, nebo vyšplhat na tu nejvyšší horu. Sám jsem sice trávil čas pouze mezi školou a kavárnou, ale tohle oblečení jsem si kupoval, protože jsem chtěl vést takový život, pro který bylo navržené a určené, život, který se mi zdál skutečnější a opravdovější než ten můj. Říká se, že šaty dělají člověka. Říká se, že člověk by se měl oblékat pro tu práci, kterou mít chce, a ne tu, co má.

Dnes prohlížím komínky složených košil, srovnaných od bílé přes tóny šedé až po modrou. Sahám na oblečení a zkoumám jeho materiál. Kontroluji, zda jsou knoflíky přesně takové, jaké být mají, a představuji si, jak bude oblečení působit přes den a jak bude vypadat večer. Když dnes vyrážím na večírek, většinou jsem oblečený jako člověk, který právě opustil kancelář své úspěšné firmy, nebo makléř, který si odskočil na chvilku se odreagovat. Když mám na sobě kravatu, lidé se mě neptají, co dělám za práci. Asi předpokládají, že to bude něco nudného, něco v kanceláři, něco, o čem nemám potřebu mluvit. Když jsem kravatu nenosil, a měl na sobě flanelovou košili, lidé se mě na práci také neptali, tehdy však zřejmě předpokládali, že žádnou nemám.

Dnes vybírám oblečení pro člověka, jakým bych rád byl. Někým, komu je jedno, jak vypadá, ale vypadá dobře a ví to. Pro člověka, který vyrazí s přáteli na večírek a dobře se baví, stejně jako všichni okolo. A jak tak stojím v obchodě před komínky složených košil, prodavač si všimne, že tam jen tak stojím a zírám do prázdna. Nakloní se ke mně a zeptá se mě: „Je všechno v pořádku?“

Lloyd Waldo, Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Co mě štve... Postřižiny

Žádné komentáře

Přidat komentář