Válka s mloky?

Válka s mloky?

Válka s mloky?

Není to tak dlouho, co se za ostentativní podpory prezidenta republiky ujal řízení resortu nový ministr životního prostředí. Hned po nástupu nenechal nikoho na pochybách, kterým směrem se ministerstvo bude ubírat. Jeho prioritou bude – životní prostředí. Ovšem ne životní prostředí, jak bývá chápáno, ale životní prostředí především pro lidi. Aby svou vizi ozřejmil, použil příměru – jestliže se dostanou do konfliktu zájmy občanů s ochranou „nějakých mloků“ – pak bude mít přednost člověk.

Čas oponou trhl a pan ministr se z úřadu záhy poroučel. Zdálo by se, že si mloci mohou oddychnout. Netrvalo dlouho a v jedné rozhlasové besedě věnované otázkám ochrany přírody a ekologického chování přišla řeč na stejný problém. Stavebním záměrům překáží louka se vzácnými rostlinami, je třeba prohloubit koryto řeky skýtající domov ohroženým druhům ryb a obojživelníků. Jak se zachovat? Hostem pořadu byl i jeden z našich předních neurochirurgů.

Na otázku, jak by takovou situaci řešil on, nepokrytě odpověděl – přece kvůli „nějaké pětinohé žábě“ neustoupíme. Z obou výroků čiší typický antropocentrický názor na svět, kde pánem všeho živého je člověk, který dostal přírodu k tomu, aby s ní nakládal podle svého uvážení. To není nic nového. Zarážející jsou však formulace – „nějaký mlok“ či „nějaká pětinohá žába“. Z nich evidentně čiší despekt a pohrdání. Proč jsou zrovna obojživelníci ztělesněním překážky pokroku a hospodářského rozvoje a hromosvodem účelové nenávisti?

Dávní předci dnešních obojživelníků sehráli stěžejní roli v evoluci, když jako první živočichové dobyli souš. Posléze dali vzniknout plazům a z těch se pak vyvinuli ptáci a savci. Byli tady dávno před dinosaury, a tedy i před námi. Že pan exministr nemá k mlokům a žábám vztah, je zřejmé. Od právníka a reprezentanta politické garnitury razící tezi, že problémy ochrany přírody (nejlépe jednou provždy) vyřeší všemocná ruka trhu, nelze nic jiného očekávat. A bohužel, jak se zdá, ani od jeho stejně orientovaného nástupce. Což je smutné, protože životní prostředí není jen výlučnou záležitostí člověka, jak se nám tito pánové snaží namluvit.

Ovšem pan profesor je lékař, tedy i biolog. Dalo by se tedy předpokládat, že bude k těmto tvorům chovat spíše úctu, a ne jimi pohrdat. Jeho dávný předchůdce Luigi Galvani objevil šíření nervového vzruchu právě na žabích končetinách. Dlouhá desetiletí byli obojživelníci důležitými laboratorními živočichy. Ještě v druhé polovině minulého století sloužily samičky drápatek k provádění těhotenských testů, naštěstí moderní biochemie učinila této středověké metodě konec. 

Svět obojživelníků odhalil fyziologům a embryologům velká tajemství života. Pulci, podivní beznozí tvorečkové žijící ve vodě a dýchající žábrami, se jako mávnutím kouzelného proutku promění v čtyřnohé tvory dýchající plícemi. Bohužel tento úžasný přírodní fenomén fascinuje jen pár přírodovědců a filmových dokumentaristů. Většina lidí se nechá raději vzrušovat představami o vzkříšení mamutů. Prokletí obojživelníků žijících v kulturní krajině spočívá v tom, že k početí a vývoji potomstva potřebují vodní prostředí. Instinkt žene na jaře ropuchy, skokany, čolky a mloky k jezerům, rybníkům, slepým ramenům řek či velkým loužím na lesních a polních cestách.

Tisíce jich zahynou na silnicích, cyklistických stezkách, stávají se kořistí nejrůznějších predátorů. A na ty, kteří dorazí na místo, kde se kdysi sami vylíhli, čeká mnohdy osudové překvapení – jejich kolébka z roku na rok zmizela. Začalo to už za doby reálného socialismu. Posedlost melioracemi, přesněji řečeno bezhlavým odvodňováním krajiny, ideologicky zdůvodněná snahou o soběstačnost ve „výrobě“ potravin, vedla k nevratné devastaci biologicky cenných biotopů v nížinách i podhorské krajině. Obojživelníci byli prvními oběťmi. Dnes není situace o mnoho lepší. Na okrajích měst a vesnic, v nedávno volné krajině, rostou satelitní města nebo obludné komplexy výrobních a skladovacích hal. A s nimi berou za své mnohá útočiště volně žijících živočichů.

Často slyšíme otázku – a co se stane, když žáby a mloci zmizí? Z hlediska tvorby národního důchodu asi nic. A dokonce hospodářský růst neovlivní ani to, když se „zavilým“ ochráncům přírody podaří někdy někde prosadit ochranu těchto tvorů. Je však ještě jeden často opomíjený aspekt. Každý přírodovědně vzdělaný člověk ví, že obojživelníci mohou žít jen v nenarušeném životním prostředí. Ekologové je označují za bioindikátory zdraví krajiny. Stará indiánská moudrost praví, že vše, co se přihodí synům a dcerám země – zvířatům –, stane se i člověku. Na webových stránkách zmiňovaného pana exministra se lze dočíst, že jedním z jeho kréd je – co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ani ty jim! Nezasloužili by si takový přístup opovrhovaní mloci a žáby – už kvůli nám samotným?

Archiv, časopis Krásná, 2011

Fejetony
Třicet - pozdravy z New Yorku Umění a tolerance jsou jedno a totéž

Žádné komentáře

Přidat komentář