Třicet - pozdravy z New Yorku

Třicet - pozdravy z New Yorku

Třicet - pozdravy z New Yorku

V květnu mi bylo třicet. Toto jubileum jsem přijala bez velkého nadšení. Nikdy jsem se zcela nezbavila pocitu, že žena nad třicet je „paní“, jejíž život se odehrává v jakési daleké galaxii starostí, odpovědnosti a dospělosti.

Nijak ani nepomohlo, když jeden známý nedávno poznamenal, že třicátnice ho moc nezajímají, neb dává přednost „ženám s delší expirační dobou“. A jiný kamarád mi naopak přiznal, že na rande chodí nejraději s ženami staršími třiceti pěti let, protože ty jsou už tak zdecimované životem, že mají od mužů nulová očekávání. Takže krom toho, v čem že je ta výhoda stárnutí, jsem si ještě musela začít lámat hlavu tím, kde seženu nové kamarády s méně ostudnými názory.

Přece nepropadnu panice, říkala jsem si a propadala čím dál tím větší panice. A jednoho dne, shodou okolností zrovna při aplikaci zcela neúčinného krému proti vráskám, mi to začalo pomalu docházet. Stárnutí a dospělost jsou dobré k tomu, že člověk už není výstavní pako. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem soudila lidi téměř výhradně podle toho, jestli poslouchají underground nebo (nedejbože!) pop. Jak jsem v pubertě odmítala s pupínkem na čele odejít z domova, zatímco spolužákovo zlověstné uchechtnutí mě uvalilo do několikadenní letargie, protože přece klidně mohlo znamenat, že jsem tlustá. Nebo jak jsem hodiny a hodiny přemýšlela, jestli můj hlas nezní trapně a jestli můj profil není náhodou ještě trapnější.

Jak se ve dvaceti jediná hádka s partnerem zdála jako konec světa a jak mi tenkrát přišlo zcela oprávněné urazit se na kamarádku třeba na měsíc kvůli tak velké pitomosti, že si ji dnes ani nepamatuju. Jak se na večírcích muselo pít všechno se vším, a čím víc nám bylo druhý den špatně, tím větší respekt jsme si zasloužili, a jak se muselo v autech jezdit hrozně rychle, protože kdo jezdí opatrně, jede jako s hnojem. A jak se všechno zdálo natolik černobílé, že si člověk udělal povrchní názor za 20 sekund a každého, kdo nesouhlasí, bez přemýšlení označil za blbečka…

Netvrdím, že jsem se už zcela smířila s pomíjivostí mládí nebo se už dokonce naučila stárnout. Ale řeči o prošlé expirační lhůtě mi dnes dokážou být stejně jedno jako to, kde kdo má nebo nemá pupínek. A místo studování toho, jak v dvojitém zpětném zrcátku vypadá můj nos ze strany, a analýz vlastního hlasu si můžu číst v křesle knížku, o které si JÁ myslím, že za to stojí. A to klidně i v sobotu večer místo party, i přes riziko, že se někdo uchechtne nad tím, jaká jsem nudná „paní“. Se starostmi a odpovědností bude ještě bez pochyb hodně práce, ale ta dospělost asi tak hrozná nebude. A nulová očekávání? Ani náhodou.

Zuzana Boehmová

Archiv, časopis Krásná, 2010

Fejetony
Smutný úděl mořských obrů - Velryby (2. díl) Válka s mloky?

Žádné komentáře

Přidat komentář