Co mě štve...

Co mě štve...

Co mě štve...

Milí čtenáři, nechtěla bych žít v době velikána Shakespeara, ale jak je možné, že jeho dílo tak pravdivě popisuje i dnešní dobu? Často kolem sebe slyším, jak je důležité znát svou minulost, abychom se poučili a nedělali stejné chyby. Ale i když ji známe, děláme je stejně, znovu a znovu.

Milí čtenáři, nechtěla bych žít v době velikána Shakespeara, ale jak je možné, že jeho dílo tak pravdivě popisuje i dnešní dobu? Často kolem sebe slyším, jak je důležité znát svou minulost, abychom se poučili a nedělali stejné chyby. Ale i když ji známe, děláme je stejně, znovu a znovu.

Bojím se pustit večer zprávy. Jaká nová kauza bude chtít překrýt tu předešlou, která, ač nevyřešena, pomalu mizí v propadlišti dějin? Nenašel se zkrátka ten „pravý“ viník nebo se už nedohledají doklady, které my – obyčejní – daňoví poplatníci musíme skladovat 10 let! Bojím se, jakým novým virem nás budou stresovat. Novým válečným konfliktem, který je „za humny“? Mě nikdo stresovat nemusí, jsem dost vystrašená ze dvou návštěv nemocnice, kam jsem šla s nadějí topícího, který se chytá stébla. Stále jsem naivní. O to víc prožívám zklamání a bezmoc díky svému věku. Jen mě to stojí hodně ponížení a výsledkem je další očekávání, že v jiné nemocnici najdu porozumění, pomoc, a ne odsudky, že jsem stará hysterická bába, která potřebuje hlavně utlumit a nejlépe navěky.

Co očekávám? Mimo jiné, aby se naši vládní představitelé přestali v přímých přenosech urážet, vulgárně se vyjadřovat a přestali konečně lhát! Přes dvacet let nám jenom slibují, a přitom utahují opasky těm nejslabším a sami… Jak se chtějí obhájit za všechny nepodařené a promarněné kauzy? Za ztracené miliardy, které pak mají zaplatit občané? Jakými statistikami nám chtějí dokázat, že si žijeme jako „prasata v žitě“, což je nedávný výrok ministra Kalouska v TV? Jak máme věřit premiérovi a vážit si ho, když prohlásí, že od toho je demokracie, aby lidi mohli stávkovat, ale jeho že to nezajímá? Jako věřící mne velmi mrzí vyjádření kardinála, který přes sto tisíc svých spoluobčanů nazval obyčejnou lůzou… Někdy opravdu nevěřím svým očím a uším. Znám jiné statistiky, třeba že 70 procent pracujících nedosáhne na průměrný plat, že 70 procent důchodců má penzi pod pět tisíc, jako já… Mám obavu, že žijeme v chorobné atmosféře, kdy potřebujeme každý svého „cvokaře“.

Děsí mne narůstající zločinnost hlavně mezi mladými, alkoholiky, toxikomany. Já si můžu říkat, že už mám život za sebou, ale je mi líto mladé generace, která má vše, co jsme my neměli, a přesto mnozí trpí pocitem prázdnoty. Proč tolik mladých lidí – i dětí – páchá sebevraždy, když mají domov ve sjednocené Evropě, možnost registrovaného partnerství, volné cestování, neomezenou volbu zábavy, přes sto televizních kanálů, antikoncepci, dostupnost sexuálního vyžití na každém kroku, možnost likvidace těhotenství, fantastické deodoranty, zaručená lidská práva a občanské svobody? Mladí lidé se rodí s čistým srdcem a musejí dýchat „hodnotový smog“. Tato společnost jim nabízí hlavně materiální hodnoty a zanedbává hodnoty kulturní, etické, které se nedají měřit kalkulačkou. Chybí jim, a nejen jim, obyčejné lidské štěstí.

Zmizela lidská slušnost, zbourala se všechna tabu. Především se ztratil stud a v naší zemi už nic není, bohužel, hanba. Už Dostojevskij dávno řekl: „Kde není stud, je vše dovoleno.“ Na jedné straně vidí mladí lidé cynismus politických zločinců a na druhé straně nespravedlnost do nebe volající. Dovolím si citovat skvělého soudního psychiatra Maxe Kašparů, který mne inspiroval k napsání i tohoto článku: „Bohužel je v naší zemi, a současně u moci, mnoho lidí, kteří se domnívají, že deformovaný žebříček hodnot lze narovnat prostřednictvím ekonomických balíčků a nekonečnou novelizací zákonů. Spolu s těmi mladými, kteří jsou duševně zdraví, ale nešťastní, se toho omylu bojím. Vždyť bez vyšších idejí, jak říká Dostojevskij, neobstojí ve světě ani člověk, ani národ. A my jsme těm mladým vzali ideály a příklady, na jejich místo jsme postavili iluze. A lásku jsme nahradili předmětem.“

Milí čtenáři, přesto, že dnes nekončím žádným optimistickým příběhem, stále věřím v to krásné Havlovo, že „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“. Přeji krásný barevný podzim.

Vaše Marta Pospíchalová, Archiv, časopis Krásná 2012

Fejetony
Co mají jíst Střelci? Celý nastrojený, a nemám kam jít - Pozdrav z Prahy

Žádné komentáře

Přidat komentář